Dneska vám přináším rozhovor se slečnou, jejíž hlavní diagnózou je (opět) hraniční porucha osobnosti - od té se ale odvíjí i spousta dalších problémů a diagnóz. Myslím, že rozhovor je i docela motivační, a tak v téhle ne úplně jednoduché době je to něco, co si určitě rádi přečtete. Tak pojďme na to!
Jaká je tvá diagnóza a co všechno obnáší?
Moje diagnóza je F60.31 - Hraniční porucha osobnosti a středně těžká depresivní porucha s přidruženou úzkostí a panickými ataky, před diagnózou HPO jsem byla zařazená pod úzkostně depresivní poruchou, když budu konkrétní, mám poruchu nálad, střídají se hrozně rychle v řádu hodin z deprese, až do hypománie. Trpím úzkostmi, záchvaty paniky, nutkavými myšlenkami, chronickými pocity prázdnoty, černobílým myšlením a narušenou představou sama o sobě. Taky jsem hodně empatický a citlivý člověk, takže si snadněji přebírám problémy ostatních a beru si věci víc osobně a zároveň se bojím odmítnutí a hodně špatně ho snáším, což vede k určité formě sebedestrukce, kdy potlačuju svoje pocity a přání na úkor někoho jiného.
Jak vypadá hypománie? Co si pod tím představit?
Hypománie je slabší forma mánie, u mě se to projevuje zrychleným myšlením a přehnaným mluvením, u žádné činnosti nevydržím, nedokážu se soustředit, pak ztrátou části zábran, vyhledávám víc vztahy, když to řeknu blbě i sexuální (i když na to nejsem), nedávám si pozor, co říkám, připadám si, že přišlo rapidní zlepšení, asi nejčastěji to pro mě má formu návalu energie, kdy jsem hrozně akční a zvládnu za den tunu věcí zařídit, udělat, uklidit a pak to padne rovnou do deprese.
Kdy ses ji dozvěděla?
Budou to 2 roky, jsem za to neskutečně vděčná svojí terapeutce, která mi nejen dělala psychologické vyšetření, ale i se mě ujala na terapii :)
Ovlivňuje nějak tvůj každodenní život? Musela ses kvůli ní třeba něčeho vzdát?
V jednom kuse, je to každodenní boj, někdy je všechno fajn, jindy je hrozně těžký vylézt z postele, nejradši bych se ze všeho vymluvila a zůstala doma. Je to o tom, občas se hodně překonávat a na druhou stranu se musím i dost hlídat (což mi moc často nejde) často se mi stává, že se "přetížím", takže např. funguju v kuse celý týden a pak se na další týden totálně sesypu. Asi nejvíc mi to vzalo tu "normálnost", prostě nemůžu pracovat/studovat jako zdraví lidé, kteří na mě nechápavě koukají, protože si myslí, že když se chce, tak to jde, z části je to pravda, ale někdy to prostě nejde, už se mi párkrát stalo, že jsem se snažila fungovat jako zdraví lidé a dělil mě krok od Bohnic, protože jsem nepřijala, jaká jsem. Pořád na sobě pracuju a zlepšuje se to po malých krocích, bohužel pořád je tam ta touha být normální, a to, že to tak nikdy kvůli HPO nebude, je asi nejhorší.
Co děláš pro to, aby ti bylo lépe? Navštěvuješ psychologa, psychiatra, bereš medikaci?
Navštěvuju psychiatra (6 let) i psychologa (3 roky), mezi kterýma lidi často nevidí rozdíl, což mě trochu mrzí, protože každý má v tomhle podle mě svojí funkci a pokud se někdo potýká s psychickými problémy, není od věci navštívit oba. Co se týká medikace, beru jí, hlavně na to, co způsobuje HPO, jako jsou úzkosti a deprese, teď beru i stabilizátor nálad, který mi hodně zlepšil život. U hraniční poruchy je zákeřné, že často medikace po čase přestane zabírat, nebo je potřeba ji upravit, někdy nepomáhá vůbec, prostřídala jsem hodně léků a byla hodně zoufalá, než se našlo to, co mi sedlo a je to pořád potřeba konzultovat s lékařem, ale neměnila bych. Tvrdí se, že na HPO nejsou léky, což je částečně pravda, nic hraniční poruchu nevyléčí, ale jsou léky na to, co způsobuje, jak jsem zmínila úzkost, deprese, výkyvy nálad, takže se rozhodně nebát probrat to s psychiatrem, je velký rozdíl mít pomyslnou berličku v podobě léků a naději, že se to zlepší. Nesmím, ale ani opomenout terapii, která je nejdůležitější součástí boje s HPO. To, že jsem začala chodit na pravidelné terapie, mi neuvěřitelně zlepšilo život.
Co jiného ti pomáhá cítit se v pohodě?
Překvapivě nejvíc chodit ven, trávit čas s přáteli, a dokonce nějak se zaměstnat, dobrou knihou, filmem, seriálem, kreslením, focením. Nejhorší pro mě je být sama se sebou a pak taky, když jsem se uzavřela do sebe před ostatními a všechny začala odstrkovat. Taky mi hodně pomohlo mít kolem sebe lidi, kteří mě netáhnou ke dnu. Možná to zní tvrdě, ale snadno se nechávám lidmi využívat, právě díky problémům nastavit hranice. Jakmile jsem lidi, co mi způsobovali jen úzkost a nervy odstřihla, je mi opravdu mnohem líp.
Jak vnímáš to, že mas nějakou duševní nemoc, a jak se k tomu staví tvé okolí? Ví o tom?
Tohle je těžká otázka, nejdřív jsem cítila úlevu, že někdo ty bláznivý stavy v mojí hlavě pojmenoval, pak jsem se začala stydět a bát, co si o mně budou lidi myslet. Když jsem si poprvé po určení diagnózy googlila hraniční poruchu, našla jsem totiž neuvěřitelně odporné názory o tom, jak lidé s touhle poruchou by měli být nesvéprávní, neměli mít děti, nejlíp je někam zavřít apod. a pak samotný popis HPO je často v té nejagresivnější formě – agresivita, výbuchy hněvu, nesnášenlivé chování atd. Já jsem naopak taková nebyla, mám mírnější formu, kde se obracím hlavně proti sobě než proti okolí, a proto pro mě bylo docela těžké přijmout, že mám tuhle diagnózu i z hlediska toho, že někteří lidé mě prostě zaškatulkovali jen podle toho, co si přečetli na netu místo, aby zjistili, jaká doopravdy jsem. Teď už si dávám z části pozor, kdo a jak se o HPO dozví, a sama se s tím pořád vyrovnávám a snažím se to přijmout. Vlastně to rozhodně ví moje nejbližší okolí a rodina a myslím, že to přijali dobře, i když mají tendenci hledat, co se pokazilo a proč "to" mám.
Je to jako dostat úplně novou šanci vychutnat si každý malý pokrok, který uděláte, a i když bych nikomu nepřála zažít si to, co já, hrozně mi to pomohlo
Co ti to duševní onemocnění vzalo a co naopak dalo?
Jak jsem říkala výše, nejvíc tu normálnost, nikdy jsem nezapadala do kolektivu a vždycky byla jiná, a i když jsem se hrozně snažila, nikdy to nefungovalo, na jednu stranu je fajn vědět, že ten problém tu byl vždycky, na druhou bych chtěla "normálně" fungovat. Chodit na normální směny do práce, nehroutit se, nebrat každý den několik léků, navázat někdy normální vztah, na všem pomalu pracuju, na druhou stranu mi to dalo hrozně moc! Je to zvláštní, ale potom, co jsem se zhroutila, začala jsem si uvědomovat, že se člověk pořád za něčím honí a spousta věcí mu přijde běžná do doby, než je ztratí. Začala jsem se radovat z každého pokroku, to, že zvládnu jet v mhd, strávit celý den mezi lidmi, navazovat nová přátelství, nakoupit si, všechno bez toho, aby mi bylo špatně. Stejně tak mi to dalo nový pohled na svět, a hlavně na sebe. Uměla jsem spousta věcí pojmenovat, mohla se jim začít věnovat do hloubky, stejně tak najít správnou medikaci, zjistit, kde jsem dělala chyby. Je to jako dostat úplně novou šanci vychutnat si každý malý pokrok, který uděláte, a i když bych nikomu nepřála zažít si to, co já, hrozně mi to pomohlo. Moje psycholožka mi říkala, že jakmile padnu na dno, už můžu jít jen vzhůru. A je to pravda. Učím se mít sama sebe ráda a rozhodně jsem šťastnější člověk, mám i svoje pády, někdy pěkně ošklivé, ale vím, že to bude zase dobrý.
Co bys vzkázala lidem, kteří si podobnými problémy také procházejí?
Nebojte se vyhledat pomoc, sdílené trápení je poloviční, ať jsou to přátelé, rodina, krizová centra, odborníci. Pořád se tu šíří i přes osvětu stigmatizace lidí s podobnými problémy, stejně jako brát medikaci, jako jsou antidepresiva. Taky jsem se bála, ale ono není čeho, ty léky jsou za prvé na hodně vysoké úrovní, za druhé je jich velké množství, takže někde ten správný čeká a za třetí není ostuda nechat si pomoct. Když vás třeba bolí zub, taky jdete k zubaři nebo si vezmete prášek na bolest. To stejné platí u duše. ❤️
Comments