Dnešní rozhovor bude se slečnou, která se nebojí o svých problémech otevřeně mluvit na veřejnosti. Na svém instagramu píše příspěvky z hospitalizace, o svých problémech a pocitech a seznamuje lidi se vším, co k duševním onemocněním patří. Sledovat její profil rozhodně stojí za to!
Trpíš panickými atakami a schizotypální poruchou osobnosti. Jak tahle porucha vůbec vypadá?
Byla mi diagnostikovaná teprve teď v létě, ale vzhledem k tomu, že už jí trpím delší dobu, tak se postupem času jakoby formovala. Na úplném začátku, když jsem začala mít nějaké problémy, bylo to čistě o depresi, úzkostech a sebepoškozování. Tehdy si myslím, že jsem ji ještě neměla, ale vzhledem k tomu, že jsem své problémy neřešila, tak se má nemoc vlastně rozjela. Začala jsem slyšet hlasy, které mi říkaly, co mám dělat, většinou to bylo o tom, abych si ublížila nebo se zabila. Potom hlasy zmizely (po nastavení medikace) a začaly mi myšlenky, které jsem nedokázala ovládat a nebyly moje, ty mám doteď. Postupem času jsem začala vidět obrysy postav, které byly sice strašidelné, ale nic se nevyrovnalo tomu, když jsem týden před hospitalizací místo obrysů postav začala vidět "reálné postavy", ale třeba s půlkou uříznuté hlavy. Tehdy jsem byla vyděšená snad nejvíc v mém životě!
A panická ataka? Ta se projevuje jak?
Panické záchvaty jsem začala mívat tak dva roky zpátky, kdy jsem dostala svůj úplně první a největší záchvat, co jsem kdy měla. Mohla jsem si za něj ale sama, protože jsem snědla kupu buchty s trávou na mou medikaci. Záchvat trval dvě hodiny, kdy jsem se intenzivně klepala, nohy a ruky se mi kroutily do různých poloh, měla jsem zatnuté svaly po celém těle, hystericky jsem brečela a nemohla popadnout dech. Jakmile záchvat skončil, tak jsem byla celá zpocená a nesmírně unavená. Postupem času se záchvaty různě měnily, některé trvaly třeba hodinu, některé zas jen 10 min., ale průběh byl v podstatě stejný, jen třeba jinak intenzivní. Abych pravdu řekla, tak nezáleží na délce záchvatu, ale jeho intenzitě. Někdy, když mám záchvat, tak totálně vypnu a nejsem schopna vnímat okolí, jindy ho třeba jsem schopna vnímat, ale nejsem schopna odpovídat a reagovat na otázky. Taky je trochu problém, když záchvat dostanu někde na veřejném místě, většina lidí totiž neví, co v dané situaci dělat, proto jsem "ráda", když záchvat dostanu v klidu doma.
Jak dlouho s duševními obtížemi bojuješ?
Je to už celkem dlouho. Momentálně je mi 19 a všechno to začalo vlastně už v 15, kdy jsem se na dovolené poprvé pořezala. Teď s odstupem času vím, že to bylo kvůli strašné kravině, ale tehdy jsem byla tak naštvaná a smutná a nevěděla jsem co dělat, že jsem vzala holítko, které jsem měla s sebou a pořezala se na stehně. Vzhledem k tomu, že bylo léto a já nosila kraťase, tak to bylo samozřejmě vidět, ale já to svedla na to, že jsem se v noci pořezala o strom, když jsem šla na záchod (byli jsme v chatkách a záchody byly společné za chatkama a okolo byly stromy, takže lhaní lvl Terka) Nevím, jestli mi to naši věřily, ale nic moc s tím nedělali, tak jsem takhle začala řešit každý problém a postupně jsem sklouzávala do depresí a úzkostí a dalších věcí.
Jak se léčíš?
Už docela dlouho docházím na psychoterapie, které mám se svou psycholožkou, a taky mívám sezení se svou psychiatričkou, která mi předepisuje léky a celkově nastavuje správnou medikaci, abych na tu nemoc nebyla tak sama, aby ji aspoň trochu zmírnila. Bylo mi řečeno, že nemoc, kterou mám, se nedá vyléčit, ale dá se tlumit, což je aspoň takové malé vítězství. Takže se snažím pravidelně docházet na tyhle sezení a být k nim co nejvíc upřímná, aby mi dokázaly správně pomoct.
Na svém instagramu veřejně o svém problému mluvíš, co tě k tomu vedlo?
Všechno to začalo vlastně v nemocnici. Na mystory jsem dala nějaké fotky z nemocnice a docela dost lidí mi začalo psát, co se mi stalo, proč tam jsem a podobný věci. Ze začátku jsem odepisovala věci jako, že tam jsem na pozorování a tak, ale to mě začalo postupem času docela vyčerpávat, protože když jsem tam už ležela třetí nebo druhý týden, teď nevím, lidi mi pořád psali, proč tam jsem tak dlouho a co mi zjistili a prostě neustále pokládali takové otázky, na které jsem neměla odpověď, tak jsem šla s pravdou ven. Abych to nemusela každému psát zvlášť, tak jsem o tom vydala příspěvek a přepnula se ze soukromého účtu na veřejný. Tehdy mi přišlo hrozně moc pozitivních zpráv a komentářů, tak jsem začala vydávat podobné příspěvky a lidi to asi zaujalo, protože mě časem začalo sledovat víc a víc lidí. Hlavně se mi tehdy hrozně ulevilo, že už to nemusím tajit a potom, co mi napsalo pár holek jejich příběhy, nebo že je třeba inspiruju, tak jsem věděla, že takhle chci svůj účet vést. Pozitivně a co nejvíc otevřeně.
Jak už jsi zmínila, psala jsi příspěvky právě z hospitalizace. Kolikrát jsi byla hospitalizovaná a jak to vůbec probíhá?
Byla jsem takhle hospitalizovaná vlastně třikrát. Pokaždé v Brně v Bohunicích, jen vždy na jiném oddělení. První hospitalizaci jsem měla v 17, to bylo na 21 (dětské oddělení – uzavřené), druhá hospitalizace přišla myslím o půl roku později, to už mi bylo ale 18 a to jsem byla dva týdny na 23 (oddělení pro schizofreniky a psychózy – uzavřené) a pak dva týdny na 24 (otevřené oddělení). Třetí hospitalizace přišla po roce, tedy v 19, a to jsem byla na 22 (oddělení pro pokusy o sebevraždu – uzavřené). Takže jsem vlastně vystřídala všechna oddělení v psychiatrické léčebně v Bohunicích. Na každém oddělení byl úplně jiný program a úplně jinak s vámi zacházejí. Jsou tam jiné terapie, jiní doktoři, jiní spolupacienti a prostě to prostředí je celkově jiné. Ale v podstatě je tam třikrát denně jídlo, pak jednou týdně by měla být terapie, třikrát do týdne vizita, dvakrát do týdne komunita, každý den je otevřená ergoterapie, kde se kreslí, dělají náramky a tak, a pak tam jsou každý den možné dílny (do kterých jsem ale nechodila, protože je nesnáším).
Jak vnímáš to, že jsi nemocná? Myslíš, že ti to i něco dalo, nebo jenom vzalo?
Za ten čas už jsem si na to tak nějak zvykla. Jsou období, kdy jsem na tom fakt hodně špatně a jsou období jako je tohle, kdy jsem na tom zas docela dost dobře. Nevím, jak dlouho tohle období bude trvat, ale doufám, že co nejdéle. Pořád jsem nemocná, pořád mám nějaké problémy, ale tak nějak se s tím peru a učím se to zvládat. Neříkám, že někdy nemám chuť si něco udělat, že někdy nemám chuť se rozbrečet, že nejsem smutná, protože to bych lhala, ale není to v takové intenzitě a síle jako to bývalo. Jsou to spíš jen takové menší impulzy, které se dají zvládnout a hned přejdou. Abych pravdu řekla, tak mi ta nemoc hodně vzala. Teď to nemyslím po stránce vztahů jak s kamarády, tak s rodinou, ale po stránce času. Tolik probrečených dnů a nocí, tolik akcí, na které jsem nešla, protože jsem byla too depressed and scared, tolik rán, kdy jsem se nemohla dokopat vstát a jít do školy, tolik strávených hodin u psycholožky a psychiatričky. Taky mi to vzalo hodně z mé zdravotní stránky. Od stresu mě bolívalo tak břicho, že jsem nebyla schopná jíst, kolikrát jsem po záchvatu zvracela, a to ani nemluvím o tom, kolikrát jsem se pořezala a moje tělo se muselo několik týdnů uzdravovat. Taková nemoc vám nic nedá, jenom bere.
A jako vždycky by mě na závěr zajímalo, co bys vzkázala lidem, kteří mají také nějaké psychické potíže?
Určitě aby to nevzdávali a bojovali! Každá psychická nemoc je sakra těžká a každý s ní bojuje nějak jinak. Jsou lidi, kteří se za svou nemoc stydí a těm bych chtěla vzkázat, že se není za co stydět, psychická nemoc je nemoc jako každá jiná, a proto se za ni nestyďte. Určitě o tom nemusíte říkat každému na potkání, ale svěřte se aspoň rodině a pokud možno, tak vyhledejte odbornou pomoc, abyste na to nebyli sami. Přece jen se s něčím takovým bojuje líp, když za vámi někdo stojí. Snažte se mít co nejvíc rádi a dělat věci co vás baví, nenechte se ovládat nemocí a buďte silní!