top of page

Je sebevražda sobecká?

Tohle téma mám v hlavě už hodně dlouho. Neustále jsem ho převalovala ze strany na stranu, dělala ankety, diskutovala o tom s lidmi. Je to téma dost složitý. Nevím přesně, jak svoje myšlenky formulovat. Ale zkrátka mám pocit, že o něm musím psát.

Když jsem se na Instagramu ptala, zda je podle vás sebevražda sobecká, větší část lidí hlasovala pro „ne“. Byli to povětšinou lidi, kteří se v životě setkali s nějakým duševním onemocněním a pravděpodobně o sebevraždě někdy přemýšleli. „Ano“ přicházelo jen zřídka, a to spíše od lidí, kteří s žádným duševním onemocněním nikdy nepřišli do styku (nebo o tom spíš vůbec neví). S jedním takovým člověkem jsem vedla diskuzi. Viděl to z pohledu blízkých lidí, kteří daného člověka milují a jeho sebevražda by je zasáhla nejvíc. „Je v pořádku se zabít a nechat tady všechny lidi, kterým na tobě záleží, aby trpěli?“ Vůbec nechápal, jak se k takovému činu může někdo uchýlit. Jak to může těm lidem kolem něj udělat. A nechat je tady s výčitkami svědomí. „Co když jsem tomu člověku dal/a málo, když se nakonec zabil? Nemohl/a jsem něco udělat jinak?“

Já to všechno naprosto chápu. Byla jsem na obou stranách. A proto bych vám chtěla teď nabídnout můj pohled na sebevraždu, jak z pohledu člověka, který o ní přemýšlí, tak z pohledu blízkého, který se jí snaží někomu rozmluvit. Jen bych chtěla upřesnit, že suicidální chování nepodporuju. Jen se ho snažím přiblížit lidem, kteří ho nedokážou pochopit, protože se s ním nikdy přímo nesetkali.


Jak jsem rozmlouvala sebevraždu

Čím začít? Možná spíš tou druhou variantou. Nechci zacházet úplně do detailů. Je to hodně osobní záležitost a nechci tady hovořit úplně konkrétně. Řekněme tedy, že jsem se dostala do situace, kdy se jeden můj velmi blízký člověk chtěl zabít. Jeho diagnózou je hraniční porucha osobnosti, ke které myšlenky na sebevraždu bohužel patří. Nepíše se mi o tom vůbec lehce, ale kdybych se k němu ten den nedostala, nejspíš by to opravdu udělal. Když jsme se o tom bavili zpětně, řekl mi, že byl smířen s tím, že se vidíme naposledy. V hlavě mi ještě teď zní věta „Já už nevím, co mám dělat.“ Nedokážu vůbec popsat, jak jsem se v tu chvíli cítila. Bylo to plný beznaděje, odevzdanosti, zoufalosti. V tu chvíli mi samozřejmě běželo hlavou, že je blbost to udělat, ale zároveň jsem naprosto přesně chápala, jak se cítí. A to člověk, který se v takové situaci nikdy neocitl nebo se nikdy přímo nesetkal s duševním onemocněním, nemůžu pochopit, což je naprosto v pořádku. Moc jsem toho tehdy neřekla. Všechno, co mě napadlo, mi přišlo naprosto neadekvátní situaci. Snažila jsem se být silná a nedat najevo, jak moc mě to bolí. A tak jsem s ním prostě jenom byla, naslouchala, tiše chápala. Odešla jsem až ve chvíli, kdy mi opravdu slíbil, že to neudělá. A kdy jsem si i já sama byla jistá, že to dopadne dobře. A dopadlo, ale kdyby ne, určitě by mě napadaly ty již zmíněné otázky. Taky bych si určitě vyčítala, že jsem tomu nedokázala zabránit. „A co jsem udělala špatně? Co jsem mohla udělat jinak?“ Jenomže je potřeba si uvědomit, že sebevražda je dlouhodobější proces. Je to sled událostí, myšlenek, hledání odvahy. Může to trvat roky a třeba někdy k té sebevraždě opravdu dospět, ale taky nemusí. Někdy je to volání o pomoc a někdy je to prostě konečné rozhodnutí – a myslím, že v tomto případě už nikdo jiný nemůže udělat nic jinak, aby se to nestalo. Jenom ten člověk sám. Nedokážu s jistotou říct, co by se mnou bylo, kdyby ten můj blízký opravdu spáchal sebevraždu. Asi bych se složila. Měla bych výčitky svědomí. Byla bych naštvaná na svět, na sebe, i na něj. Děsně smutná. Nejspíš bych se prvních pár dní/týdnů chtěla zabít taky. To je realita. A je samozřejmý, že by mě to zasáhlo. Hrozně moc. Ale myslím, že úplně na konci, možná za pár měsíců, možná let, bych si řekla, že už se alespoň netrápí. Že to tak chtěl a že jsem nemohla udělat nic jinak. Je důležitý si uvědomit, že člověk k sebevraždě dospěje ve chvíli, kdy už opravdu nevidí jinou možnost, kdy už je ten život fakt nesnesitelný. Můžeme mu nabídnout nějakou tu cestičku (psychiatra, terapeuta), ale je jenom na něm, jestli ji přijme. Jsou lidi, kteří se léčí desítky let, a stejně jim není dobře. Pak je sobecký je tady na tom světě držet, když už neznají nic jiného než trápení a z toho života opravdu nemají vůbec nic (a to „jen“ proto, že je máme rádi a nechceme o ně přijít). Je volbou každého z nás, zda chce žít, anebo ne. Je to jako s čímkoliv jiným – když něco opravdu nechcete udělat, tak to neuděláte. A když nechcete žít, tak…?


Jak jsem o sebevraždě sama přemýšlela

Ale teď z té druhé strany. Mojí diagnózou byla středně těžká depresivní epizoda. K té myšlenky na sebevraždu patří taky. Myslím si, že zdravému člověku je naprosto nemožný vysvětlit, co se děje v člověku s duševním onemocněním. Konkrétně moje prožitky jsem se snažila popsat ve článku o depresi, který si můžete přečíst zde, proto to teď vezmu stručněji. Nic mě nebavilo. Nic mě nezajímalo. Vlastně nic nemělo žádný smysl. Cítila jsem se úplně sama, nepochopená, jako by lidem beze mě mělo být líp. Kamarádi se se mnou přestávali bavit, protože to nejspíš ani nešlo. Nechtěla jsem nic dělat a myslím, že jsem se už ani neusmívala. Ráda to přirovnávám k tomu „pocitu za sklem“. Představte si, že vás zavřou do prosklené místnosti. Seděli byste tam dny, týdny, měsíce. Úplně sami. Kolem vás by lidi normálně žili, pokračovali dál, bavili se, zatímco vy byste jen seděli a pozorovali to. Jako byste neměli možnost do toho nijak zasáhnout, prostě byste jen existovali a nevěděli proč. Tak nějak úplně zbytečně. Často jsem cítila úplnou prázdnotu. Už ani ten smutek ne. Bylo to naprostý nic. Měla jsem pocit, jako bych už ani neexistovala. A hádaly se ve mně dvě poloviny – ta jedna žít chtěla a ta druhá v tom neviděla smysl. Na sebevraždu jsem myslela často. Nikdy jsem k ní teda nebyla úplně blízko, ale zároveň ani ne úplně daleko. Skoro každou noc jsem usínala a představovala si, jak mě přejíždí auto – a byl to děsně osvobozující pocit. Nevěděla jsem, jak dál. Jak se z toho stavu prázdnoty dostat. A pak vás prostě napadne to ukončit. Protože pak už se nebudete trápit. Pak už vám to bude totiž úplně jedno. U mě naštěstí převládl rozum a začala jsem to řešit – užívat antidepresiva, chodit na terapie. Ale i po skoro dvou letech si moc dobře pamatuju ten pocit, kdy jsem nechtěla žít. Často si ho vybavuju, protože je to něco tak silného, že to jednoduše nezapomenete. A chápu ty, kteří tuhle myšlenky zrealizují a dovedou do konce. Nejen deprese, ale jakákoliv jiná duševní nemoc, je ošklivá věc. Někdo má štěstí a má kolem sebe lidi, kteří ho podpoří, má možnost docházet na psychiatrii a terapie, má finanční prostředky na doplácení medikace. Ale nejsou to všichni. A prát se s tím úplně sám je vážně moc těžký. Proto si nemyslím, že je sebevražda sobecký čin. Ten člověk nemůže za to, jak mu je. On si to nevybral. A ačkoliv to ublíží lidem okolo, není to sobeckost. Je to jen zoufalá touha zbavit se toho ošklivýho pocitu, že vůbec nic už nemá smysl. A myslím, že každý bychom měli mít možnost volby, jestli žít chceme, anebo ne.


Ať to čtete teď nebo za několik let, pokud máte nějakou ošklivou myšlenku, prosím, napište mi - vpravo nahoře můžete rozkliknout můj Instagram. Jsem tu pro vás. A nezapomínejte, že nikdy nejste sami <3




bottom of page