Slíbila jsem vám, že napíšu článek o té mojí cestě. O tom, jak jsem přišla na to, co se to ve mně děje, a jestli jsem na to vlastně vůbec někdy přišla. Jak jsem to řešila, jak jsem se cítila, a kde jsem teď. Abych pravdu řekla, já vůbec nevím. Nevím, jak začít, asi je to pro mě pořád moc čerstvý a popsat to všechno není vůbec jednoduchý. Ale pokusím se. I kdyby to mělo pomoct jenom jednomu člověku, bude to mít smysl. O tom je vlastně celej projekt samiksobě, protože jsem během těch hnusných měsíců zjistila, že je důležitý o tom mluvit. Protože spousta lidí o duševních nemocech neví vůbec nic, a to je hrozně špatně.
Nedokážu určit přesné hranice, kdy to začalo. To ani nejde. Asi před třemi lety jsem měla šest týdnů nohu v ortéze, což pro mě bylo hodně psychické náročné. Měla jsem až moc času na přemýšlení o všem možném i nemožném. Tahle situace byla možná spouštěčem toho, co se dělo potom. Od té doby jsem hodně řešila sama sebe, lidi kolem, nějak jsem nechápala, co se děje a co tady vlastně dělám. Touhle fází si projde úplně každý člověk, a to je naprosto normální. Ne všichni z toho ale vyvázneme bez úhony.
V období jara 2017 jsem se začala bát chodit do školy a vlastně kamkoliv jinam, kde byli lidi. Vždycky jsem byla stydlivá, ale tohle bylo něco jiného. Byla to hrůza z lidí, ze sociálních situací. Všechno mě to hrozně vyčerpávalo, ze školy jsem chodila neskutečně vysílená, nechtěla jsem se s nikým bavit, protože už toho bylo dost. Všech těch lidí, pozdravů, úsměvů, hovorů. Měla jsem pocit, že se v tom topím. Postupně začaly přicházet dny, kdy jsem do té školy prostě odejít nemohla. Někdy jsem už večer věděla, že ráno toho nebudu schopna. To jsem musela začít řešit s rodiči. Myslím, že mi to zpočátku snad ani nechtěli věřit. Když se podobné situace ale opakovaly, začali to brát vážně. Byla jsem objednaná k psycholožce, ale její objednací doba byla tři měsíce. A tak jsem čekala. Vynechávala školu. Kroužky. Lidi. Během toho jsem si tak nějak diagnostikovala sociální fobii.
Psychologie mě zajímala a spoustu jsem toho o ní načetla. Když jsem tedy přišla k psycholožce, rovnou jsem jí předložila tuhle diagnózu, kterou mi obratem potvrdila. Když na to koukám zpětně, v tu chvíli už to nebyla jen sociální fobie. Díky tomu strachu z lidí jsem se začala uzavírat do sebe, přestala jsem navazovat kontakty s lidmi, žádnou akci jsem si nedokázala užít, protože jsem jen přemýšlela o tom strachu z toho, kdy něco udělám špatně. Že vlastně dělám špatně úplně všechno.
Míchala se mi do toho deprese, ale to jsem tehdy neviděla. Schůzky s psycholožkou jsem měla jenom jednou za měsíc, neboť sociální fobie není žádný akutní stav, který by se musel probírat každý týden. Začátkem prázdnin jsem odjela do Nizozemska, které je pro mě takovou srdcovkou, ale absolutně jsem si to neužila. Nic mě nezajímalo, chtěla jsem jen zpátky domů. Rodiče si toho samozřejmě všimli a mně postupně docházelo, že to bude větší problém než jen strach z lidí. Tohle byla nechuť k životu. Prázdnota. Neschopnost prožívat jakoukoliv radost. Zbytek prázdnin jsem pozorovala, co se to děje a snažila se užívat si všechno to, co přicházelo. Nějak se mi povedlo trochu přenastavit ten mindset a léto jsem si vcelku užila. Ale pak přišel podzim loňského roku. Začala škola. A to bylo všechno špatně. Nedokázala jsem vidět nic pozitivního, a když se něco pěknýho mihlo kolem, hned to zase zmizelo. Měla jsem pocit, že mě nikdo nemá rád, že lidem je lépe beze mě. Nebyl to smutek. Deprese je spíš prázdnota. Nejste schopni prožívat radost, ale ten smutek taky ne. Je to nic. Vůbec nic necítíte a jediný, co chcete, je nebýt. V tu dobu jsem měla špatný vztah i s babičkou, protože ona nedokázala pochopit, co to se mnou je. Vždyť mám přece všechno – úžasnou rodinu, kamarády,… Já to všechno měla, ale nevěděla jsem, jak si toho všímat. Pořád jsem jenom spala. Protože spánek byla jediná část mýho života, kdy to bylo v pořádku. Přestala jsem chodit na všechny akce a lidé se se mnou přestávali bavit, protože jsem byla negativní. Netušila jsem, že je to tak poznat, ale asi jsem to vyzařovala. Pamatuju si, jak jsem si každej večer před spaním představovala, jak padám z mostu. Jak mě přejíždí auto. A byla to hrozná úleva.
Abych byla upřímná, moc si z toho období nepamatuju. Tak moc jsem se to snažila vytěsnit a nechtěla o tom přemýšlet, až se to nejspíš povedlo. Ten podzim jsem taky začala chodit na psychiatrii. Tam mi napsali antidepresiva (tehdy Magrilan) a anxiolytika (Atarax).
Postupem času se začaly objevovat nějaké světlejší chvíle. Třeba Vánoce jsem si doopravdy užila, hrozně jsem si vážila toho, že jsem s lidmi, které miluju. To mi předtím prostě nešlo. A i rodina na mě viděla, že je mi líp. Nešlo to ale tak jednoduše – jako byly světlé chvíle, byly i ty tmavé. Všechno se maličko zlepšilo, ale to maličko nestačilo. Nakonec se mi změnily prášky (Elicea), které beru do teď, v prosinci bych je měla začít vysazovat. Pořád mám problémy v určitých oblastech – s lidmi i sama se sebou. Ale snažím se na nich pracovat, jdu jim vstříc, píšu o nich. A věřím, že jednou to bude úplně v pořádku. Přesně tak, jako to bylo tehdy.
Nebýt těch prášků a nebýt člověka, který mi jako první řekl, ať si zajdu k psychologovi, možná už tu nebudu. Ta představa je děsivá. A ještě děsivější je to, že tohle se může stát nám všem. Chodí kolem nás tolik lidí, kteří se cítí tak, jak jsem se cítila já. A já vás hrozně moc prosím, pokud jste vy tím člověkem nebo nějakého znáte, psycholog je dobrá volba. Je to odrazový můstek. A nebraňte se těm práškům, protože ať se mi to líbí, nebo ne, pomohly mi asi úplně nejvíc. Je to samozřejmě i o nás, jestli chceme, aby nám bylo líp a jestli jsme ochotni na tom pracovat. Ale duševní nemoci nikdo z nás není schopen překonat sám. A to není nic, za co bychom se měli stydět.
Za to období jsem poznala, kteří lidé jsou ti praví. Ačkoliv se se mnou někdo z nich přestal bavit, nemám jim to za zlé. Bylo pro mě hrozně těžké vydržet sama se sebou, a tak si vůbec nedokážu představit, jaké to muselo být pro lidi kolem. Někteří mě opustili a některé jsem díky tomu naopak poznala. Kdybych to měla shrnout, nelituju toho, že se mi tohle stalo. Byla jsem tolikrát tak moc naštvaná, že kvůli depresi i sociální fobii přicházím o nejlepší roky mýho života. Ale ne nadarmo se říká – co tě nezabije, to tě posílí. Mě to posílilo. Mám větší pochopení k lidem. K tomu, jak ta naše psychika funguje. A vím, že když se vyskytne problém, musíme ho řešit.
Určitě jsem nenapsala všechno. Ale to se nedá, pořád to bolí, o tom psát. A jsou věci, které si přeci jen chci nechat pro sebe. Hlavně si myslím, že pokud si tím člověk neprojde, nedokáže to plně pochopit. Snažím se popisovat to, co se dělo v mojí hlavě (je tu i několik jiných článků o depresi i sociální fobii), ale nikdy jsem to nechápala ani já sama a psát o něčem, co nechápete, je hodně těžká záležitost. Každopádně kdybyste měli jakoukoliv otázku nebo problém, neváhejte se zeptat. Jsem tady. Pro vás všechny. A především sama pro sebe, protože to je úplně to nejdůležitější. Važme si sami sebe a starejme se o sebe, jsme úžasný bytosti a nezasloužíme si, abychom se k sobě chovali ošklivě.
A bude to dobrý.
Fakt.
Slibuju.