Maniodeprese. Tenhle termín je asi pro nás všechny známý. Bipolární afektivní porucha taky, ale málokdo ví, že je to vlastně jedno a to samé. Jak to ale vypadá, když touhle nemocí někdo doopravdy trpí? Na to mi odpověděla slečna, která společně s bipolární afektivní poruchou bojuje i s bulimií a dokonce o tomhle problému založila i instagramový profil.
Pokud se nepletu, ty se potýkáš s maniodepresí (=bipolární afektivní poruchou) a bulimií, je to pravda?
Ano, přesně tak. S bulimií rok a půl a maniodepresí od 4 let.
Páni, to je hodně dlouho. O příznacích bulimie asi každý ví, tak se zaměříme spíš na maniodepresi. Jak taková nemoc vypadá?
No, asi takový základní popis vypadá, že se kolem 20. roku života člověk stane hodně náladový, v ČR jsou jen 3 děti, které tahle nemoc postihla v mnohem nižším věku a se všemi se znám osobně. Každopádně nemocný mívá pouze dvě nálady, pokud nebere léky. Již zmíněné mánie, a deprese. Nikdy neví, do čeho se probudí. Mánie mám já osobně ráda, ale moje okolí ne. Jsem šílená. Jednou jsem si v mánii nechala vytetovat mašinku :D. A když nastanou deprese, je to hrozný. Většinou člověk nemá chuť k ničemu. Jídlu, pohybu, činnosti, prostě k ničemu. V mém případě jsem se jídla v období boje s bulimií nevzdala, ale jindy k tomu dochází.
Zmínila jsi, že nemocný má pouze dvě nálady, pokud nebere léky. Ty nějaké bereš? Navštěvuješ pravidelně psychologa nebo psychiatra?
Ano, beru léky. Navštěvuji i psychiatra i psycholožku.
Myslíš, že ti to pomáhá?
Zní to negativně, ale ne. Co se týče bulimie, tak ano, ale na maniodepresi ne. Bohužel je to nevyléčitelné.
S tou maniodepresí bojuješ tedy už hodně dlouho. Jaké to pro tebe bylo ve škole? Jak na to reagovalo okolí?
Pokud nepočítám učitele, okolí se to dozvědělo až na druhém stupni. Někteří se na mě vykašlali, ale ti ostatní zůstali. Myslím, že moje okolí, především moje nejlepší kamarádka s kamarádem, mi to pomáhají skvěle zvládat!
Tak to je super! Teď bychom se mohly chvíli bavit o té bulimii. Co podle tebe mělo vliv na to, že ses do tohoto problému dostala?
Asi tlak okolí. Nemyslím tím jen spolužáky a moje blízké, hlavně spíš sociální sítě, časopisy a tak dále. Cítila jsem se tlustá. Nikdy jsem nebyla nejhubenější, ale teď si uvědomuji, že jsem nebyla ani tlustá.
Jak jsi na tom s bulimií teď?
Už sice nejsem hospitalizovaná, ale stále podstupuji léčení. Nicméně sama cítím pokroky a myslím, že se mám už i docela ráda.
Jak dlouho jsi byla hospitalizovaná? Mohla bys popsat, jak taková hospitalizace probíhá?
V Bohnicích půl roku, Louny 10 měsíců a Motol 3 měsíce. Je to něco jako internát. Na pokojích jsme ubytovaný většinou po čtyřech. Chodí se tam do místní školy, máte terapie, posezení s vaším psychiatrem... Je to zajímavé a já už si asi i zvykla, ale ani člověku, kterého nenávidím, bych to nepřála.
Úplně na závěr by mě zajímalo, co bys vzkázala lidem, kteří se s podobným problémem také setkali?
Ať to hlavně nevzdávají! Protože ať jste, kým jste, jste silnější než váš problém nebo vaše porucha. A i když vám stále opakují, že je to nevyléčitelné, vždycky si na to jde alespoň zvyknout. <3
Komentáře