Klára se nebojí o svých problémech mluvit veřejně. Píše blog a na svém Instagramovém profilu má téměř 1,5 tisíce sledujících. V rozhovoru se můžete dozvědět o všem, co k úzkostně depresivní poruše, kterou Klára trpí, patří.
Jaká je tvoje diagnóza a jak bys stručně popsala, co obnáší?
Moje diagnóza je úzkostně depresivní porucha. Trpím tím 3 roky (nebo jsem spíš 3 roky pod dozorem psychiatričky). Mám strach z věcí, které lidem přijdou naprosto běžné. Strach nemusí mít příčinu. Prostě mě pohltí. Dochází to až k panickým atakám, které nebývají hezké. Jsem bez energie, protože mě to stojí hodně sil. Tím pádem se i špatně soustředím a spoustu si toho nepamatuji. To je stručně úzkostná část. Depresivní část zahrnuje špatné nálady, pocity beznaděje, toho, že nic nemá smysl a nikdy se z toho nevyhrabu. Sebepoškozování (né v nijak velké míře, ale také to k tomu patří), podrážděnost a vztek.
Jak ty sama vnímáš to, že mas nějaké duševní onemocnění, a jak to vnímá tvé okolí? Já jsem se s tím smířila a díky onemocnění jsem vděčná opravdu za maličkosti. Za maličké krůčky, pomoc, cokoliv. Díky tomu se snažím pomáhat i ostatním, protože ty pocity znám a to, když mi zpětně přijde nějaká zpráva, jak můj profil pomohl, je ten nejlepší pocit. Jen mě mrzí, že nedokážu takové věci jako moji vrstevníci. Moje rodina už to bere taky v pohodě. Všichni to vědí a respektují. Přítel to také respektuje, jen nás to občas omezuje a stojí to větší úsilí. Pomáhá mi na tom pracovat a to je skvělý. Kamarády mám taky úžasný, takže si na okolí nemůžu vůbec stěžovat. A snažím se respektovat názory cizích lidí a spíš se jim to snažit vysvětlit. Propojit světy "normálních lidí" a lidí s duševním onemocněním.
Na tvém profilu na Instagramu tě sleduje téměř 1,5 tisíce lidí. Co tě vedlo k tomu, abys o svých problémech začala mluvit veřejně? Mým snem je pomáhat. Lidem, zvířatům, planetě... Nikdy jsem žádný blog nepsala a vlastně ze začátku to bylo hlavně o tom, abych se nějak zabavila a věnovala se něčemu, co mě zajímá a tím zaměstnávala hlavu něčím jiným, než mými problémy. Nikdy se nepoženu za čísly, za tím, aby mě sledovalo co nejvíce lidí. Věřím v to, že ten, kdo pomoc potřebuje a hledá, se k mému účtu dostane. Ať už si něco přečíst, popovídat si, inspirovat další nebo si najít kamarády. I o tom totiž sociální sítě jsou.
Na začátku jsi zmínila, že k úzkostně depresivní poruše patří i sebepoškozování. Ty sama ses někdy sebepoškozovala? A byla jsi někdy hospitalizovaná? Hospitalizovaná jsem nebyla, ačkoliv jsem o tom několikrát i dobrovolně uvažovala. Pere se ve mně, jak já říkám, mé špatné a dobré já. Umím si spoustu věcí odůvodnit, ale zároveň hodněkrát prostě podlehnu. Sebepoškozovala jsem se a mám k tomu do teď sklony. Vždy, když mě něco trápí, je to první věc, která mě napadá. Asi způsob, jak se lépe dostat ke svým pocitům. Kolikrát to i udělám, ale pak se za to stydím a nechci to vůbec ukazovat. Přijdou pak myšlenky o tom, že jsem to opět prohrála. Boj sama se sebou. Výčitky. A je to pořád dokola. Proto se o tom snažím co nejvíce vědomě uvažovat.
Jaká je tvoje zkušenost s antidepresivy? Antidepresiva beru 3 roky. Mám jen pozitivní zkušenost. Vím, že spousta lidí s nimi mělo problém, ale já mezi ně nepatřím. Teď jsem našla kombinaci, která mi naprosto sedí. Jen se bojím, že bez nich nebudu umět být. Nechci je brát celý život, ale určitě jako pomoc na přechodnou dobu je to fajn. Často mám až takové stavy, že si musím vzít xanax nebo atarax, neboli pro mě takové prášky pro rychlou pomoc. Při atace mi to hodně pomůže se uklidnit. Doufám, že to jednou zvládnu všechno bez antidepresiv.
Co ti to duševní onemocnění vzalo a co naopak dalo?
Vzalo mi to určitě kus života, kdy jsem byla nejraději jen doma a nikam jsem nechodila. Takže jsem přišla o pár kamarádů, o možnosti, které jsem v tu dobu měla. Tu radost ze života. Možnost studovat nebo pracovat, protože to bohužel v tenhle moment nedokážu. Hodně mi to ale dalo. Dalo mi to možnost pomáhat ostatním. Našla jsem si nové přátele, které mi rozumí a jsou mi oporou. Dalo mi to určitě pokoru k mému tělo. Vím, že se mám řídit podle svých pocitů, abych tělu nedávala tak zabrat. Panické ataky jsou pro mě totiž hrozné a tělu to ubližuje. Celkově pokoru a vděčnost ke všemu, k malým věcem a zážitkům. Dalo mi to i hlubší pohled na svět. A jsem ráda, že se můžu zajímat o takové téma, jako je psychika. Vážím si teď každého člověka, pokroku, výletu... čehokoliv.
A na závěr - co bys vzkázala lidem, kteří si podobnými problémy také procházejí?
Vždycky to zvládnete. Každou překážku překonáte. Hlavně sdílejte svoje problémy a nenechte si to jen pro sebe. Pak se to jen kupí na hromádku a jednou se ta hromádka sesype. Moje motto zní: „Někdy si člověk prostě musí projít tím nejhorším, aby se dostal k tomu nejlepšímu. Buď silný a vydrž.“
