Určitě každý z nás už slyšel o spánkové paralýze. Někteří dokonce i ví, jak se taková paralýza projevuje, ale jaký je to pocit doopravdy? (Nejen) to nám v dnešním rozhovoru prozradila moje kamarádka, která touhle spánkovou poruchou trpí.
Jelikož na téhle stránce se bavíme o duševních nemocech, jako první by mě zajímalo, jakou duševní nemocí trpíš právě ty?
Trpěla jsem středně těžkou depresí a spánkovou poruchou, konkrétně spánkovou paralýzou a nočními děsy.
Jak se to u tebe projevovalo?
Rozjelo se mi to po rozchodu s přítelem. Rozhodila mě sebemenší maličkost. Spánková porucha je taky hodně propojená se stresem. Když jsem zatížená, je to horší, než když ve stresu nejsem. Po rozchodu se to hodně zhoršilo, předtím se mi spánková paralýza děla jen jednou do měsíce, po rozchodu obden až každý den. Díky tomu, že jsem málo spala a jedla, se to projevovalo po fyzické i psychické stránce. Po rozchodu jsem s přítelem musela řešit spoustu nepříjemných věcí a rozjela se u mě střední deprese, jelikož mě využíval, lhal a občas citově vydíral. Takže jsem se nakonec rozhodla, že si popovídám s odborníkem, protože mě ty stavy unavovaly.
Pamatuješ si na první moment, kdy jsi zjistila, že to pravděpodobně bude psychický problém? Jak ses v tu chvíli cítila?
Byla jsem mezi spolužáky a někdo řekl nějaký vtip, já jsem se jen pousmála, ale vzápětí jsem zesmutněla, protože jsem si uvědomila, že mi to vtipné vlastně nepřijde. Chyběl mi bývalý přítel, nedokázala jsem se bez něj bavit. Nejedla jsem, nespala. Došlo mi, že to nebude porozchodová depka, protože to trvalo už déle (asi čtvrt roku). Věděla jsem, že bude líp, že to není tak strašný, ale že to bez odborníka asi nezvládnu.
Jak se s tím vypořádáváš? Docházíš na terapie, užíváš léky?
Docházela jsem na terapie 2 měsíce – nejdříve psycholog, ten mě poslal na psychiatrii, aby mi napsali prášky na spaní. Nedávno jsem byla znovu u psychiatričky a poprosila ji o vysazení léků, protože jsem nechtěla brát chemii. Ráda bych zkusila spíš nějaké bylinky. Nejvíce mi ale pomohlo si uvědomit, že bych měla ex přítele nechat jít. Poznala jsem nového člověka, a s ním je mi dobře.
Zmínila jsi spánkovou paralýzu a noční děsy. Jak taková paralýza vypadá?
Vědomě víš, že jsi vzhůru, ale tělo ještě sní. Je to na pokraji snu a bdění. Člověk má občas pocit, že je s ním někdo v pokoji, pociťuje tlak na hrudi, může slyšet i hlasy. Je to jen v hlavě, něco jako snění, ale je těžké se z toho vzbudit. Musí se to prostě přečkat, člověk se nemůže hnout, křičet. Jediné, co jde, je otevřít oči. Trvá to jen pár minut.
Po probuzení bývám dost zmatená, nevím, kde jsem, mám zrychlený tep, úzkost. Budím se i s brekem. Po probuzení to odezní, ale je to hodně vyčerpávající. Druhý den jsem hodně nesvá a unavená. Jednou jsem si zapomněla vzít léky. Lehla jsem si tak, že mi noha trčela z postele a já měla pocit, že mě za ní někdo tahá. Ale rychle jsem si uvědomila, že to je jenom sen, a že se musím probudit. Čím déle člověk spánkovou paralýzu prožívá, tím rychleji si uvědomí, že je to jen paralýza, a v tu chvíli se probudí.
A noční děsy?
S psycholožkou jsme došly k tomu, že to mohlo být způsobeno příhodou z dětství. Byla jsem vývojem napřed, měla akné, křivky a vrstevníci se mi posmívali. Pak jsem poznala jednoho staršího kluka, která jevil zájem a já měla pocit, že mě má rád. Nakonec jsem mu poslala odhalené fotky, kterými mě začal s kamarádem vydírat. Uzavřela jsem se do sebe, styděla jsem se za to, co jsem udělala. Ty fotky se dostaly dokonce i k mému bratrovi. Tahle situace mohla vyvolat ty noční děsy – zdává se mi o znásilnění nebo například o tom, že mě někdo pronásleduje.
Myslíš, že ti to i něco dalo nebo jenom vzalo? Popřípadě co?
Vážím si více chvil, kdy jsem s kamarády, protože jsem promarnila několik měsíců, kdy jsem jen ležela. Určitě jsem se poučila, příště rozchody budu řešit jinak, nemělo cenu to všechno zkoušet zachraňovat, když jsem věděla, že to zpátky nevrátím. Jediné, co mi to vzalo, byl čas. Místo trávení času s kamarády jsem ležela v posteli a brečela.
Mluvíš o svém problému na veřejnosti, ví o tom tvoji kamarádi, anebo to schováváš? Je podle tebe důležité o tom mluvit nebo by si to každý měl nechat pro sebe?
Neříkám to na potkání, jen lidem, kterým doopravdy věřím. Podle mě by se o tom mělo mluvit, ale spousta lidí si to přebírá tak, že se člověk psychickým problémem chlubí a dělá ze sebe chudáka, takže není úplně jednoduché s tím vyjít ven. Když člověk bude vědět, že není sám, že si tím prochází i spousta jiných lidí, hodně to pomůže. Může to být i dobrá motivace dělat něco pro to, aby se z toho člověk dostal.
Co bys vzkázala lidem, kteří si něčím podobným také procházejí?
Ať se nevzdávají, jednou bude líp!
Comments