Víte, je tolik věcí, které bychom my všichni chtěli říct, ale není to jednoduché. Lidi nechápou a snad ani nechtějí pochopit. Když se snažíte jim to vysvětlit, změní na vás názor, začnou o vás přemýšlet jinak a někteří si na vás začnou ukazovat a smát se. Je jednodušší mlčet a dělat, že se nic neděje.
Beznadějně sedět sám v černočerné tmě, když nedokážete usnout, a přemýšlet, proč se lidi nezeptají. Proč se na věci občas nechtějí podívat z jiného úhlu. Vidí jenom zvláštní chování a zvláštní rozhodnutí, ale už je nenapadne, že za tím něco stojí. Že každý máme svoje důvody, o kterých není jednoduché mluvit.
Dneska už věci nejsou tolik tabu, hodně se píše a hodně se mluví, ale pořád tu je určitá oblast, která tabu je. Stále se chodí kolem psychiatrických léčeben po špičkách s jakýmsi strachem a divným pocitem, ale uvnitř jsou lidi jako my. Lidi, kteří potřebují pomoc, a ne výsměch. Slovo blázen je hojně užíváno s velkou oblibou. Kdo je blázen? A kdo je normální? Za těmi zdmi jsou holky, které mají problém přijímat potravu, protože společnost klade nesmyslně vysoké nároky. Jsou tam lidi, kteří ztratili smysl života, zůstali sami a nezvládli to. Zní to snad jako „blázen“? Nestálo by za to se nad tím trochu zamyslet a spíš jim nabídnout pomocnou ruku, než nálepku „blázen“?
Každý čtvrtý člověk se během života setká s duševním onemocněním. Týká se to nás všech. Je hodně velká pravděpodobnost, že právě váš kamarád něčím podobným trpí a vy o tom nemáte ani tušení. Spousta těch nemocí vůbec není nebezpečná a setkáváme se s nimi dennodenně, ve škole, v práci, v metru, možná i doma. Překvapilo by vás, kolik lidí s duševní nemocí potkáváme. V naší republice by s člověkem, u kterého propukla duševní nemoc, v přátelství pokračovalo pouhých 8 % lidí, zatímco ve Velké Británii je to 56 %. Jsou to alarmující čísla. Člověka s jakoukoliv fyzickou nemocní přeci taky neopustíte, tak proč je to u té psychické jinak? Slovní spojení „duševní onemocnění“ nebo „porucha osobnosti“ ještě pořád navozuje strach, zní to jako něco abstraktního, a přitom vůbec není. Je to všude kolem nás a je hrozná škoda, že si to všichni necháváme pro sebe. Nemělo by to být nic, za co by se člověk měl stydět a především nic, za co by měl být společností souzen a odsouzen.
A proto jsme se rozhodli přestat mlčet a začít mluvit.
