Je čtvrtek, šest třicet, a vy, jako každý normální den, musíte vstávat. Všichni bychom se asi shodli na tom, že to není zrovna jedna z nejoblíbenějších činností, nicméně vy si představíte všechno, co vás za celý den čeká – začíná jízdou narvaným autobusem, pokračuje školou či prací, kde budete muset několik hodin dávat opravdu pozor a soustředit se, nuceně hovořit s ostatními lidmi, ačkoliv se vám rozhodně mluvit nechce, a jednoduše předstírat, že je vlastně všechno v pořádku. Je to už několikátý čtvrtek v řadě, kdy nejste schopni vstát. Máte za sebou totiž tři náročné dny plné lidí a povinností. Už nemáte sílu. Ale víte, že byste jít měli. A tak po dlouhém přemlouvání vylezete z vyhřáté postele, s prázdným pohledem kráčíte do kuchyně a snažíte se přemluvit k jakékoliv činnosti. Marně. V zoufalosti třeba začnete mlátit hlavou o zeď, v domnění, že si tím pomůžete. Samozřejmě, že to nefunguje. A tak se rozpláčete, protože vás napadne, že vlastně nejste vůbec ničeho schopni. Vždyť vy už ani vstát a odejít do školy nedokážete, říkáte si, a jdete si znovu lehnout. V tom lepším případě to zaspíte. V tom horším jen tupě hledíte před sebe a nesnášíte se za to, jak moc slabí jste. Že už vůbec nic nezvládáte a nic nemá smysl. Přemýšlíte o všech těch spolužácích, kterým se taky nechtělo vstávat, ale překonali se. A závidíte jim, že teď mohou sedět ve škole, smát se s kamarády a být šťastní – nebo tak alespoň vypadat. Je vám smutno, protože to prohlubuje váš pocit, že už ani ty kamarády nemáte. Všichni odešli, protože jste to prostě zkazili, jste úplně k ničemu, neumíte konverzovat a smát se. Být „normální“. Všechno jste ztratili kvůli tomu, jak nemožní jste. Nikdo se nezeptá, co se děje, všem je to jedno. Někoho potřebujete a zároveň tak moc chcete být sami. Celý den se bez energie potácíte po domě. Dřív jste četli, ale teď se nedokážete soustředit. Rádi jste fotili, ale na vytáhnutí paty z bezpečí domova, kde se nikdo na nic neptá, nemáte ani pomyšlení. Pustíte si film, ale po deseti minutách vás přestane bavit. Vlastně ani nevíte, o čem těch deset minut bylo. Je tolik věcí a tolik lidí, kteří vás dělali šťastnými, ale na věci nemáte sílu a lidi zapomněli. Občas se smějete a pak vám dojde, že nemáte čemu. Vždyť nic nemá smysl. Když zjistíte, kolik se toho ve škole za den probralo, rozpláčete se znovu. Nemáte šanci si to všechno doplnit a naučit. Všechny ty řádky čtete pořád dokola, ale nepamatujete si ani jednu větu. Koukat do zdi by mělo stejný efekt. Pak přijde světlejší chvíle. Naplánujete si na druhý den spoustu věcí, protože na chvíli myslíte, že máte dostatek energie a nálady. Připravíte si věci na pátek, vždyť zítra už to půjde. Prostě vstanete a normálně půjdete na autobus, neboť dneska jste si přece odpočinuli.
Ale víte, co se stane v pátek? Nedokáže odejít, a tak opět zůstáváte v posteli a do školy píšete omluvenku, že vás už zase bolí hlava a máte rýmu.
Trvá dlouho, než si uvědomíte, že je něco špatně. Všechny ty myšlenky, které vás pomalu zabíjí, vnímáte jako správné. Nikdo mě nemá rád. Bylo by beze mě lépe. Stejně všichni odešli, zůstal/a jsem úplně sama. Nemá to tu přeci smysl, není se na co těšit, nic hezkého už nepřijde, nechci tady vůbec být, chci zmizet. Všiml by si vůbec někdo, kdybych už tady nebyla?
Nejtěžší je si uvědomit, že v téhle chvíli sám sobě člověk pomoci nedokáže, teď už zbývají pouze dvě možnosti – vyhledáte odbornou pomoc, ke které často musíte být někým dovedeni, protože sami sebe pokládáte za naprosto bezcenné a neschopné, a nedojde vám, že to je doopravdy nemoc, která se musí léčit, anebo to jednoduše skončíte. A všichni kolem si budou vyčítat, že si nevšimli a nesnažili se pomoct.
Pojďme zkusit začít si všímat, jak druhých, tak i sami sebe, prosím. Požádat o pomoc není žádná ostuda. Každý jí totiž občas potřebuje.
Tohle video shrnuje asi všechna má slova. Pusťte si ho, stojí to za to.