Deprese má spoustu podob. A každý se s ní vypořádáváme jinak – někteří bojují a někteří to prostě vzdají, zachumlají se do deky a zkoušejí to zaspat. Jedno máme ale všichni společné - sami se z ní nedostaneme. Můžeme se snažit, jak chceme, ale je to nemoc, která sama nezmizí. Nevyléčíme jí tím, že se budeme snažit, budeme chodit mezi lidi a předstírat, že jí nemáme. Neléčená duševní nemoc se totiž s největší pravděpodobností ještě zhorší.
Dneska bych si chtěla popovídat o několika (málo) depresivních stavech. Ačkoliv je neskutečně těžké popsat, co se to s vámi a ve vás děje, existuje několik pocitů a situací, které prožívá snad každý člověk v depresi. A pokud je vám většina těch věcí povědomá, měli byste to asi začít řešit nebo se nad tím minimálně zamyslet, popovídat si s někým, komu důvěřujete.. Hlavně na to nezůstávejte sami.
CÍTÍME SE SAMI V MÍSTNOSTI LIDÍ, KTERÉ MILUJEME
Nezáleží na tom, kolik lidí máme kolem sebe nebo jak moc je máme rádi. Prostě se cítíme sami. Neviditelní. Vlastně nám s těmi lidmi ani není dobře, protože nám není dobře s námi samotnými. Máme pocit, že nás tam ani nikdo nechce, že jsme na obtíž. Jsme osamělí. Úplně všude. V místnosti plné lidí úplně stejně jako v kompletně prázdné místnosti.
MÁME POCIT, ŽE VŠECHNO KOLEM SE DĚJE NĚKDE ZA SKLEM
Jako bychom vůbec nebyli v realitě. Lidé kolem se baví, žijí svoje životy, smějí se. Chceme se přidat do konverzace, ale nejde to. Jako bychom na ně nemohli dosáhnout, nemohli je slyšet. Jsou někde daleko za jakousi prosklenou zdí, přes kterou se nedokážeme dostat. A tak na ně jen smutně hledíme a zoufale doufáme, že ta zeď někdy spadne.
UŽ NEJSME TĚMI, KTERÝMI JSME BÝVALI
Všechny naše zájmy najednou zmizely. K věcem, které jsme milovaly, už nic necítíme. Zapomněli jsme, kým jsme byli, co nás bavilo, proč jsme se každý den znovu chtěli probudit. Necítíme vůbec nic. Spousta lidí si myslí, že deprese je vlastně smutek. Ale deprese je spíš jen prázdnota. Nedokážeme prožívat vůbec nic – ani negativní emoce. Ani ten smutek.
ČASTO NEDOKÁŽEME ANI VYLÉZT Z POSTELE
Neznám nikoho, komu by se z postele chtělo. Ale v depresi to je trochu jiné. Zdravý člověk se po troše přemlouvání nakonec přeci jen vyhrabe, ten depresivní už ne. Nemá sílu ani na to přemlouvání, a zvednout ty nohy z vyhřáté postele? To se nedá. Není důvod, proč bychom to měli dělat. Vždyť přeci nic nemá smysl. Všem je jedno, jestli z té postele nakonec vylezeme. A nám je to jedno taky.
NIC NEMÁ SMYSL
Všechny ty věci, pro které jsme kdysi žili, jednoduše vybledly. Už nejsou podstatné. Nic není. Proč se vůbec snažit, když stejně to jediné, co dokážeme dělat, je zírat do zdi? Máme pocit, že nás už nic nečeká. Žádná budoucnost. A pokud ano, za nic nestojí. Lidem je bez nás přeci líp. Nikdo se nezajímá a pokud ano, ptá se jen ze slušnosti. Pro co tedy vlastně žít?
JEDNA ČÁST NAŠÍ MYSLI, KTERÁ NECHCE ŽÍT, SE NEUSTÁLE HÁDÁ S TOU DRUHOU, KTERÁ ŽÍT CHCE
Tohle je možná ta nejhorší věc na depresi. Rozdělíme se na dvě části, které jsou zcela odlišné. Ta jedna už to všechno vzdala a jediné, co chce, je jednoduše už neexistovat. A ta druhá stále bojuje, protože ví, že to má smysl - že bude líp. Tyhle dvě strany se neustále hádají. Vlastně se hádáme sami se sebou. Úplně o každé situaci, před kterou stojíme. Těžko se to popisuje. Ta jedna část křičí, ať zůstaneme v posteli a nikam nechodíme. A ta druhá nás přemlouvá, ať jdeme. Je to neskutečně vysilující a matoucí.
Comments