Přináším vám další rozhovor. Tentokrát (opět) o hraniční poruše osobnosti, ale trochu jinak. Zaměříme se především na zkušenosti (například ve vztahu), než na její příznaky a diagnózu jako takovou. Pokud jste o HPO nikdy neslyšeli, doporučuji si přečíst můj první rozhovor, kde jsme se detailněji věnovaly právě tomu, co ta hraniční porucha osobnosti vůbec je. Tentokrát jsem dala prostor i vám, abyste se zeptali na to, co vás zajímá. Tak pojďme na to!
V kolika letech jsi zjistil, že touto poruchou trpíš?
V devatenácti.
Dá se z ní vyléčit? Aby člověk neměl už ani jeden příznak?
Nepřijde mi, že by se z toho dalo vyloženě vyléčit. Člověk se s tím může naučit pracovat a pak zvládat fungovat úplně normálně. Porucha osobnosti je odchylka od normálu. To se nezmění, člověk bude furt „jinej“, jen s tím dokáže lépe pracovat.
Docházíš na psychoterapii? Případně co ti v ní nejvíc pomáhá nebo co ti nejvíce pomohlo v rámci jakékoliv psychologické péče?
Docházím. A ještě úplně nevím. Někdy jsem po terapii úplně v pohodě a říkám si, že je to super a že to za to stojí, ale jindy se cítím úplně stejně jako předtím, a naopak mi to přijde zbytečné povídání za 200 Kč/hod.
Bral jsi antidepresiva. Myslíš, že ti nějak pomohly?
Bral. Myslím, že moc ne. Ale nedokážu to úplně posoudit. Za dobu, co jsem je bral¨, jsem se neuvěřitelně posunul. Ale po tom, co jsem je vysadil, jsem nepozoroval žádnou změnu. Takže vlastně nevím, jestli pomohly.
Jaká byla tvoje nejtěžší zkušenost?
Období před maturitou. Na sebevraždu jsem myslel poměrně často. Ale pak přišel den, kdy jsem se rozhodl, že večer prostě končím. Stejně mi celý život přijde zbytečný, neviděl jsem důvod se ještě trápit maturitou. Beztak jednou umřu.
Odpoledne mě ale navštívila přítelkyně a já se nedokázal smířit s tím, že bych ji viděl naposledy. Ne, že bych si svůj plán v tu chvíli rozmyslel, ale věděl jsem, že když jí o tom povím, postará se o mě a budu v bezpečí. Což jsem i udělal. Nebýt jí, nebyl bych asi ani já.
Jak s člověkem trpícím HPO nejlépe zacházet a vybudovat si u něj důvěru a pocit jistoty?
Hlavně se ho snažit pochopit, pochopit, že to nedělá schválně. Brát ho takového, jaký je. Zároveň si trochu držet odstup, nebrat si jeho výlevy tolik osobně, protože je nemyslí zle. Uvědomit si, že na podněty zkrátka reaguje jinak než „normální lidé“, a dát mu prostor.
Kdybys mohl, zbavil by ses jakékoliv stopy po téhle nemoci ve tvém životě?
Rozhodně ano.
Jak vnímáš to, že máš nějaké duševní onemocnění?
Negativně. Zajímám se o letectví a rád bych tím směrem směřoval i profesně. HPO je omezující, protože značná část leteckého personálu prochází psychotesty nebo třeba osobnostními dotazníky. Ačkoliv se ne všude ptají přímo na diagnózu, stejně v těch testech většinou přijde něco, kde člověk buď bude lhát, nebo řekne pravdu a bude riskovat, že neprojde.
Na jaře 2019 jsem začal létat na větroních, ale přestal jsem po pár měsících, když jsem neprošel lékařskou prohlídkou. V té době jsem bral antidepresiva, se kterými u nás člověk do vzduchu zkrátka nemůže.
Teď, tři měsíce po vysazení antidepresiv, jsem byl na prohlídce znova. Vypadá to nadějně. Stejně ale musím předložit zprávu od svého psychiatra.
Shrnul bych to tak, že mi moje onemocnění ne přímo znemožňuje dělat, co mě baví, ale značně to komplikuje a nechává mě v nejistotě. Vím, že pokud bych kdykoli znovu potřeboval antidepresiva, do vzduchu se sám jen tak nepodívám.
Říkal jsi, že ti všechno přijde zbytečný. Víš, z čeho tenhle pocit pramení? Kde se vzal?
Od mala jsem o věcech hodně přemýšlel. Pamatuji si, jak jsem doma rozebíral starý gramofon a vlastně všechno, co mi přišlo pod ruce. O všem jsem přemýšlel a chtěl vědět, jak to funguje.
Když jsem byl starší, nějak jsem se takhle omylem zamyslel nad světem. Nemohl jsem v tom najít smysl. Nechápal jsem, k čemu to vede. Život mi začal připadat jako nekonečný kolotoč.
Člověk se narodí, chodí do školy, aby si pak mohl najít slušnou práci. Když už si pak najde práci, ráno se probouzí, jde pracovat a vydělat peníze, aby se měl čeho najíst a kde přespat do dalšího dne, kdy zase půjde do práce vydělat na další dny. Během toho má děti, které se taky budou motat ve stejném kolotoči. A ty děti budou mít svoje děti… a tak pořád dokola. Mezitím už bude člověk v důchodu čekat, než umře. A o pár let později jeho děti… Štve mě, jak se to nikam neposouvá.
Samozřejmě si uvědomuju, že je tenhle pohled hrozně zjednodušený. Ale přijde mi, že je tohle ten základní stav, na který si potom lidé jen nabalují další věci, aby jimi zakryli tu zbytečnost.
Říká se, že s hraniční poruchou osobnosti je velmi těžké vydržet v jakémkoliv vztahu. Je to pravda?
To je otázka spíš na přítelkyni. *směje se* (pozn. přítelkyně: Je. Ale stojí to za to.)
Za sebe můžu říct, že to místy těžké je. O to víc, když má i přítelkyně svoje psychické problémy. Ale stejně nakonec pokaždé přijde chvíle, kdy je mi s ní tak krásně, že bych ji za nic na světě nevyměnil.
Vím, že můj vztek není úplně racionální, a že musím počkat. Snažím se si připomínat, že ten člověk není špatný a není důvod ho nemít rád. Ale trvá mi, než si to urovnám v hlavě a sám tomu zas uvěřím.
Jedním z hlavních rysů HPO je dělení na černé a bílé. Miluji – nenávidím. Když tě někdo jen malinko naštve, padá do skupiny těch špatných. Co v tu chvíli cítíš?
Hodně záleží, kdo mě naštval. Když je to někdo cizí, třeba stranger v obchodě, naštvu se neuvěřitelně a mám chuť zničit celý svět, všechny lidi kolem a nakonec i sebe. Když mě naštve někdo bližší, třeba z kamarádů, mívám chuť zabít maximálně tak sebe. Uvědomuju si, že je můj vztek iracionální, a čekám, až se uklidním. Během toho necítím potřebu se s tím člověkem bavit a předpokládám, že on se se mnou taky bavit nechce, nechávám mu čas si to taky urovnat. Jenomže normální lidi si to často vykládají tak, že je cíleně ignoruju a jsou naštvaní nebo mi to vyčítají. Já se pak naštvu ještě víc, že to nechápou, že mi nechtějí dovolit si dát na chvíli pauzu, odpočinout si a uklidnit se.
To se může opakovat pořád dokola, dokud se nepřestaneme bavit definitivně. Takhle už jsem o někoho také přišel.
Dokážeš udělat něco pro to, aby tím špatným přestal být nebo musíš jenom čekat?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Když jsem na někoho naštvaný, vím, že to, že mě jednou naštval, hned neznamená, že se s ním musím přestat bavit. Vím, že můj vztek není úplně racionální a že musím počkat. Snažím se si připomínat, že ten člověk není špatný a není důvod ho nemít rád. Ale trvá mi, než si to urovnám v hlavě a sám tomu zas uvěřím.
Uvědomuješ si, když se tenhle proces děje, anebo to vidíš třeba zpětně?
Uvědomuju. Ale nevím, jak tomu pomoct nebo to nějak urychlit.
Máš strach z opuštění? (Ten je totiž dalším příznakem HPO)
Asi nemám. Když mě někdo naštve, mívám chuť žít někde úplně sám na kraji lesa a mít pokoj od všech lidí. Vlastně se schválně nechat opustit. Takže z toho asi strach nemám.
Co ti tvoje HPO dala, a co naopak vzala?
Dost věcí prožívám intenzivněji než ostatní lidi. Určité věci vnímám víc než ostatní, například se hodně zaměřuji na to, jak ostatní lidé chovají (především opačné pohlaví), a hledám v tom něco, co tam třeba vůbec není. To hledání a nacházení bývá hrozně hezké. Horší pak je, když zjišťuji, že jsem to vnímal špatně, nebo když se díky tomu dostávám do komplikovaných situací.
A co vzala? Pár přátel. Oproti ostatním se snáz s někým přestanu bavit, právě díky vzteku. Ale především mi přijde, že mi vzala dost příležitostí v letectví.