Dnešní rozhovor bude trochu o derealizaci, trochu o úzkostně-depresivní poruše, trochu o momentální koronavirové situaci a taky trochu o užívání marihuany. Pojďme na něj!
Ty se potýkáš s úzkostně-depresivní poruchou a derealizací. Jak bys je popsala? Derealizace se u mě objevila jako první po jedné špatné zkušenosti s marihuanou. Měla jsem hodně špatné stavy, a když jsem se další den probudila, nebylo to jako dříve. První rok byl nejhorší. Měla jsem pocit, že jsem ve snu, ze kterého se ne a ne vzbudit. Nic kolem mi nedávalo smysl, jako by se život odehrával beze mě a já na něj jen zpoza skla koukala. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem nechápala, co se děje a nikdo, až na pár spřízněných duší, mé stavy nebral vážně. Po různých neurologických vyšetřeních jsem skončila s prášky na migrénu a musela se svými stavy naučit nějak žít. Což bylo náročné. Že se jedná o derealizaci jsem se dozvěděla až o několik let později díky příspěvku na Instagramu mé oblíbené tatérky (děkuji!!). Najednou jsem nebyla jediná, kdo si něčím takovým prochází. Derealizace nezmizela, ale podařilo se mi s ní naučit žít.
Úzkostně-depresivní poruše předcházela panická porucha, ke které jsem také přišla ze dne na den (byť náznaky byly už dříve, jen jsem jim nevěnovala pozornost). Hned první noc v lednu jsem se vzbudila s pocitem, že mám asi infarkt. Nemohla jsem dýchat, šíleně mě bolelo na hrudi a byla jsem celá v křeči. Tyto stavy se pak začaly často opakovat a já strávila v nemocnici neskutečně mnoho času, abych si pokaždé vyslechla, že jsem fyzicky zdravá, ale nejspíš bude problém v mé psychice. Trvalo mi dlouho tuto skutečnost naplno přijmout. Medikaci jsem odmítla, protože jsem věřila, že to zvládnu a časem to prostě bude zase v pořádku. Na terapie jsem ze začátku spíše nedocházela, než docházela. To vše samozřejmě vedlo k tomu, že se mé stavy začaly prohlubovat a zhoršovat. Začala jsem mít strach z každé maličkosti, bála jsem se v noci usnout, protože co kdybych už se neprobudila. Neustále mě něco bolelo, byla jsem až posedlá zkoumáním sama sebe. Tyto konstantní strachy byly vyčerpávající. Začaly se objevovat depresivní myšlenky – že by bylo lepší neexistovat a že život stejně nemá žádný smysl a že mi stejně nikdy nebude lépe. A jak bych popsala úzkostně-depresivní poruchu jednou větou? Chcete neexistovat, ale zároveň jste paralyzování strachem z představy, že byste už neexistovali.
Přestala jsi marihuanu po této zkušenosti užívat?
Tohle se stalo hned při druhém užití a pak už jsem ji nikdy neměla. Takže bohužel není pravda, že se takové věci stávají jen po dlouhodobém užívání, ale pokud má člověk predispozice k psychickému onemocnění (a ani o tom nemusí vědět), tak kolikrát stačí málo.
Duševní onemocnění mi dalo prostor k přehodnocení mého způsobu života. Dalo mi přístup do temných zákoutí mysli, abych pak byla vděčná a pokorná k těm světlým okamžikům.
Jak dlouho se u tebe tyto problémy objevují? Derealizace se u mě objevila v roce 2013. První panický záchvat se objevil na začátku roku 2019. A jak už jsem psala, postupně to přešlo v úzkostně-depresivní poruchu. Nicméně si myslím, že není možné to takto přesně oddatovat, protože když nad tím zpětně přemítám, tak před prvním panickým záchvatem mi bylo pár měsíců divně, neměla jsem najednou tolik energie. Jako by si tělo říkalo o změnu a odpočinek a já vůči těmto požadavkům byla hluchá.
Zasahují ti nějak do každodenního života? Derealizace už tolik ne. Dalo by se říct, že jsem si na ni zvykla a že už si málo pamatuji „na život před“. Občas mám tedy pocit, jako by se život děl mimo mě, ale není to nic, co by mi mou existenci momentálně vyloženě ztěžovalo. Oproti tomu úzkosti a deprese mi do života zasahují skoro pořád. Stále se obávám kdejakých maličkostí, příliš zkoumám své chování, mám tendence si myslet, že se musím chovat určitým způsobem, aby mě ostatní lidi měli rádi, bojím se jakéhokoliv konfliktu, nevěřím si. Myslím si, že se méně směji a když už, tak se mi v hlavě stejně vždy zjeví myšlenka „život je k ničemu, všechno je k ničemu“. Chybí mi taky nějaký drive, zápal do různých činností, co mě dříve bavily.
Jak svou nemoc řešíš? Poslední půlrok docházím pravidelně na psychoterapie 1x za 14 dní. Medikaci jsem po dlouhodobém odmítání a zvažování začala užívat měsíc zpět. Konkrétně antidepresiva ze skupiny SSRI. Účinky zatím nedokážu přesně popsat, ale přijde mi, že mám více síly do běžného života. Taky mi hodně pomáhá pobyt v přírodě, čtení knih, skládání puzzle, hraní deskových her – zkrátka činnosti, u kterých se buď můžu uvolnit nebo naopak plně zaměstnat mysl a nedat prostor zlým vtíravým myšlenkám.
Ví o tvých problémech lidé kolem tebe? Pokud ano, jak se k tomu staví? Ano ví, nijak se tím netajím, i když mám ještě stále problém bavit se o tom tváří v tvář. Reakce a postoje k situaci jsou dost různorodé. Dostává se mi mnohé pomoci, podpory a pochopení od lidí blízkých i od lidí, od kterých bych to nečekala (a za to tisíceré díky!). Naopak se mi nedostalo podpory a pochopení od lidí, od kterých bych to čekala a od kterých jsem to potřebovala nejvíce. Myslím si ale, že mám štěstí na lidi kolem sebe a byť mi třeba úplně nerozumí, jsou tu pro mě. A to je nejvíc.
Jaká byla prozatím tvoje nejhorší zkušenost s duševním onemocněním? Bylo jich více, ale úplně nejhorší bylo, když mé problémy byly mně hodně blízkou osobou nepochopeny, bagatelizovány a v podstatě popřeny. Nicméně se na to dnes snažím koukat z jiného úhlu pohledu a snažím se pochopit, proč tomu tak je. Protože když nám lidé působí bolest, vždy za tím stojí nějaká jejich bolest.
Myslíš, že ti to i něco dalo, anebo jenom vzalo? Ač mám docela často pocit, že život za nic nestojí a že je všechno špatně, tak ano, duševní onemocnění mi toho i spoustu dalo. Dalo mi prostor k přehodnocení mého způsobu života. Dalo mi přístup do temných zákoutí mysli, abych pak byla vděčná a pokorná k těm světlým okamžikům. Protože popravdě, do doby před duševní nemocí jsem si myslela, že se mi nic takového stát nemůže a že jsem v podstatě neporazitelná a že je úplně v pořádku, jak hektickým způsobem života žiji a že více než svůj život, žiji život podle představ mého okolí.
Jaký máš postoj k tomu, že jsi duševně nemocná? Jak to vnímáš?
I když se učím sama sebe přijímat takovou, jaká jsem, jsem z toho občas ještě nesvá. Byť si všímám, že třeba na sociálních sítích se plno lidí „odhaluje“ a píše o svých problémech a zkušenostech. Dělám to taky, ale říct někomu do očí, že si nedám pivo, protože beru antidepresiva, místo toho, abych si něco vymyslela? To mi stále moc nejde. Zároveň vím, že čím více nás bude odvážných a bude o tom s ostatními mluvit, tím se nám postupně bude dařit toto stigma bořit. Duševní onemocnění není něco, čím by se člověk měl chlubit, ale ani nic, za co by se měl stydět.
Jelikož se u tebe objevují úzkosti a strach ze všeho, jak vlastně zvládáš momentální situaci – karanténu?
S úzkostmi i strachem se teď potýkám dost, neboť mám pocit, že kam se hnu, tam se mluví jen o koronaviru, počtu nakažených, počtu obětí a karanténě. A navíc v této době díky opatřením trávím více času sama se sebou, a to je pro mě stále dost náročné. Nicméně, na druhou stranu si teď daleko více užívám maličkostí, jako procházek se psem, čtení knih, pití kávy...
I to obyčejné pití kávy ráno v klidu je teď najednou úplně jiný zážitek než v tom každodenním spěchu.
Máš něco, co bys chtěla vzkázat ostatním, kteří se s nějakou duševní nemoci potýkají? Ten nejsilnější člověk, co při vás bude vždy stát, jste vy sami. To ale neznamená, že i ten nejsilnější člověk nepotřebuje pomoc. A nezapomeňte – „Happiness can be found, even in the darkest of times, if one only remembers to turn on the light.“
