Dnes vám přináším rozhovor se slečnou, která trpí obsedantně kompulzivní poruchou a sociální fobií, navíc by o svých problémech sama chtěla mluvit na internetu a nemocným lidem pomáhat i v realitě - stát se peer konzultantkou.
Jak zní tvé diagnózy? Popsala bys, co zhruba všechno obnáší?
Prošla jsem hodně náročnou, mnohaletou léčbou, kdy se mi diagnózy dost měnily a kombinovaly. Nicméně těžce dominuje OCD, sociální fobie, úzkosti obecně, to vše potom vyústilo v těžkou depresivní epizodu, okolo 18. roku života. Ted zpětně si myslím, že jsem prožila i manické stavy, ale to u mne nebylo diagnosticky potvrzeno.
Když bych měla říct, co prostupuje celým mým životem, tak že musím dělat všechno opatrně, mám potřebu kontrolovat po sobě (ne po ostatních!) věci, mám nutkání opakovat úkoly pořád dokola, mám silnou potřebu různé věci seřazovat, jenže tohle, když jsi schopná dělat celé dny, tak přestáváš žít... Je to úporná nemoc! No a šílená je u mě taky pozornost. Soustředit se na jednu konkrétní věc je pro mě nadlidský výkon, s tím souvisí moje šílené vyjadřování, sociální fobie.
Co je vlastně OCD? OCD je duševní nemoc, jejímž hlavním rysem jsou opakované vtíravé myšlenky a nutkavé činy. Myšlení mívá přísně stanovený řád. Člověk je ze společnosti často vyloučen, existují případy lidí v natolik hluboké formě, že jim nemoc zcela znemožňuje normální fungování. Člověk nedokáže vykonávat žádné složitější úkoly. Příkladem OCD může být neustále kontrolování věcí, přeskládávání, čištění, počítání atd...
Často nedělají věci přirozeně, ale všechno musí mít nějaký řád.
Jak dlouho se se všemi problémy potýkáš?
Zhruba od 15 let, už tenkrát jsem vyhledávala v zoufalství pomoc, ale musím říct, že mě dost odbyli, hlavně člověk v krizi mnohdy neví, nedokáže popsat co se s ním děje, je to opravdu příšerný stav, takový nepojmenovatelný... Alespoň u mě to tak bylo. Dnes se tomu chci věnovat, můj stav se postupně zlepšuje, hlavně podpora v oblasti duševního zdraví musí být celistvá, komplexní, protože psychika je mnohem víc neuchopitelná. I já sama vymýšlím různé metody terapie, zkouším je i na sobě.
Jak moc ti zasahují do běžného života? Musela ses kvůli nim něčeho vzdát?
Vzdala jsem se hodně věcí, neuvěřitelně to komplikuje společenský život.
Můj mozek nedokáže efektivně filtrovat informace zvenčí a jen je pořád dokola skládá, proto utíkám do svého světa abych to vstřebala, snažila jsem si vše zapisovat, ale to se nedá, prostě těch myšlenek je hodně. Mám v hlavě miliony věcí, co chci udělat. Pouštím se do mnoha věcí najednou, globálně, často vidím jen velké věci a nejsem schopná udělat jednotlivě ty malé kroky.
Co děláš proto, aby ses uzdravila?
Je to právě zmíněná kombinace, komplexní přístup. U mě je to podpůrná léčba léky a komunitní aktivity. Hodně spolupracuji právě s greendoors. Různě zkoumám, co pomáhá, sama na sobě, sama bych chtěla přispívat k péči i prevenci duševních onemocnění, služby rozvíjet a inovovat.
Ještě, než jsme se pustily do rozhovoru, zmínila ses, že by ses ráda stala peer konzultantkou. Co to vlastně je a proč bys to chtěla dělat?
Peer pracovníci v oblasti duševního zdraví jsou lidé se zkušeností s duševní nemocí. „Neradím, co má ten člověk dělat. Povídám svůj příběh,“ popsal svou práci jeden peer konzultant. Navzdory všem potížím jsem nakonec vystudovala sociální práci a pedagogiku. Působila jsem na mnoha pozicích spíš krátkodobě, protože zdravotní stav to samozřejmě hodně ovlivnil. Ujasnila si priority, co od své práce očekávám a zároveň čeho jsem se ochotná vzdát. V mánii jsem měla také své sny o vlastní neziskovce, dneska jsem si ujasnila, co je reálné, na co mám, co mohu dělat. Chci pomáhat, hlavně proto, že si myslím, že zapojení peer to peer je něco, co mi tenkrát tolik chybělo…
Ví o tvé nemoci okolí? Jak to vnímá?
Hodně dlouho jsem se ve všem plácala a nedokázala s ostatními mluvit, hlavně jednou z mých diagnóz je dost silná sociální fobie, dá se říct, že dokážu hodně otevřeně mluvit s lidmi, kteří se potýkají také s nějakou duševní nemocí. Jedním z mých cílů je dělat vlastní obsah na internetu, už jsem překonala mluvení ve skupině, tak snad brzy i toto. Mám pocit, že cokoli udělám nebo řeknu před ostatními zní směšně, přitom k ostatním jsem myslím velmi přátelská a tolerantní, každý se může svobodně vyjadřovat. Ale dodnes mám ještě pořád šílené problémy s tím vyjadřováním myšlenek...
A jak vlastně ty sama vnímáš, že jsi nějak duševně nemocná?
Cítím se, jako bych byla z jiného světa, vnímám věci které okolí nevnímá, ale dnes vidím sama sebe úplně jinak, v těžké depresi jsem se cítila jako ten nejhorší člověk na světě, opravdu je to šílený stav, dnes se cítím lépe, přijímám svou osobnost, objevuji silné stránky, nesrovnávám se tolik s ostatními a začínám si ujasňovat, kdo jsem já a co je mým posláním.
Ptám se každého, ale je to podle mě hodně zajímavá myšlenka. Co ti to onemocnění vzalo, a co naopak dalo?
Vzalo mi kus života, doslova, protože jsem ho dost trávila uzamčená sama v sobě, ale dalo mi taky směr, pokoru, vděčnost a velký nadhled.
Máš něco, co bys chtěla říct ostatním, kteří se s nějakou duševní nemocí také potýkají?
Chtěla bych jim vzkázat, že se mohou zotavit!! Já jsem měla pocit, že se z toho přece nemohu nikdy dostat, protože nebudu jiná. Ale jde to, postupně. Dávat si malé cíle a po malých krůčcích, dále aby se nesrovnávali se svým okolím, hledali svojí vlastní cestu, klidně s podporou někoho, kdo už to prožíval. Nakonec si život poskládáte tak, aby vám to vyhovovalo :-)
Comments