Hodně dlouho jsem si myslela, že dokážu všem pomoct. Že díky mojí zkušenosti s depresí, úzkostmi a sebevražednými myšlenkami mě lidi budou poslouchat. Že jim stačí říct můj příběh, naslouchat jim, říct něco pozitivního, ukázat jim, že se z toho dá dostat (a pak do toho třeba zase spadnout – to se mi taky povedlo, ale vždycky jsem nakonec nějak vylezla ven), ukázat jim nějakou tu naději. Že všechno přece není tak špatný, jak to zrovna vypadá. Myslela jsem, že všechny dokážu zachránit. A že to bude děsně jednoduchý. Stačí přece říct pár mouder, ne?
Jenže po několika letech zájmu o psychologii, duševní nemoci a lidi, kteří jimi trpí, mi začíná docházet, že to tak úplně není. Že nestačí jen mít u sebe člověka, který bude naslouchat. Že to stojí hrozně moc práce hlavně uvnitř nás. A je určitě super mít někoho, kdo nás během toho procesu povede za ruku, ale samo o sobě to nestačí. Nejde mi smířit se s tím, že neumím zachránit všechny. Že to vlastně vůbec není na mně, ale na nich. A že pokud oni nechtějí, já je nespasím.
Vždycky jsem vyhledávala lidi s nějakým duševním onemocněním. Ty zlomený. Protože mě to děsně fascinuje. A taky protože vím, jaký to je, když se o tom nemůžete (bojíte) s někým bavit. Chci tam pro ně být od rána do večera. Ale zároveň vím, že nemůžu. Je to neskutečně náročný, rozmlouvat sebevraždu lidem, na kterých mi záleží, hlavně proto, že vím, jak šíleně velkou bezmoc a beznaděj cítí. Je vyčerpávající jim pořád dokola opakovat, že to může být i dobrý, ať berou ty prášky, ať chodí k tomu doktorovi a terapeutovi. Člověk, ač nechce, musí si udržet odstup. Aby z toho sám nevyšel úplně zlomený. Pořád mi to nejde. Pořád mám pocit (a možná spíš hlavně touhu), že dokážu všechny zachránit. Že přece musím. Že to je moje povinnost. Že musím dál ty zlomený duše hledat a ukázat jim nějaký to světlo na konci tunelu. Jenže jsou lidi, který vážně nezachráníte, i kdybyste se rozkrájeli. Některý lidi jsou prostě až moc zlomený, už dlouho (to ale neznamená, že se z toho nikdy nemůžou dostat). A těmhle lidem můžete říct tisíckrát, že život je vlastně fajn, že je to o mindsetu, ať zkusí nějakou terapii. Ale oni to neudělají, protože už si zvykli. Už vlastně neznají nic jinýho a pak je těžký to měnit – a vlastně vůbec CHTÍT to měnit.
Proto je důležitý držet si odstup. Neznamená to odstřihnout tyhle lidi úplně. Znamená to poslouchat především sám sebe, a postavit sám sebe na první místo. Když tam postavíte někoho jinýho, nemocnýho, nepomůžete mu, a akorát zdevastujete sami sebe. Je důležitý najít tam nějakou tu rovnováhu (kterou já taky stále hledám) – být tu pro ně, ale být tu i pro sebe. Hlavně pro sebe.
Když víte, že už to sami nezvládnete, řekněte o tom někomu dalšímu. Dejte si pauzu, nechte to na jiných. Není vaší povinností zachraňovat lidi, kteří nechtějí být zachráněni. Protože to vážně nejde. Zároveň si ale myslím, že je důležitý jim opakovat, že existuje cesta ven. Ale dělat to tak, aby vám v tom bylo dobře, anebo alespoň co nejlépe. Sebevražedné pokusy nikdy nebrat na lehkou váhu, protože někdy to může být opravdu ten poslední. „Starání“ se o duševně nemocného člověka je plné protichůdných věcí. Vymazat ho ze života není cesta, ale nechat se jím naprosto pohltit taky ne. Nikdo vám neřekne, kde je ta rovnováha. Jak to udělat správně. Každý z nás situace prožívá jinak, a proto si každý musíme najít tu svoji rovnováhu sám. A to opravdu vůbec není jednoduchý.
