Jako dítě jsem byla hodně stydlivá. To bylo vždycky "ty,mami!", když přišlo na objednávání si jídla nebo pití, zvedání telefonu a mluvení s cizími lidmi, maminka pro mě byla něco jako štít. A někdo, kdo to za mě udělá, kdo mě před těmi lidmi ochrání.
Pamatuju si, jak tehdy někdo volal. Byla jsem malá, snad ještě ve školce. Zvedla jsem to a hrdě prohlásila svoje příjmení. Někdo na druhé straně telefonu se začal hrozně smát. Proč? Nevím, asi jen bylo vtipný, jak jsem to řekla. Ale malá Monička si z toho vzala něco jinýho a přestala zvedat telefony. I ty od babičky.
Problém potom nastal, když jsem trochu vyrostla a maminka se mnou přestala všude chodit. Už to nemohlo být ty, mami. Občas jsem prosila kamarády, aby mi třeba něco objednali, ale bylo mi to stejně blbý, jako kdybych si to měla objednat sama. Když někdo volá, dělám, že neexistuju. A postupem času mi došlo, že tohle nebude jen obyčejná stydlivost, když jsem začala stokrát přepočítávat peníze, než jsem zaplatila, když se mi začalo dělat špatně v autobuse plném lidí, když jsem měla úzkost z toho, že mi volá kamarád, kterého znám celý život, a já to musím zvednout,...
Je to přes rok, co jsem byla poprvé u psychologa a začala se sebou pracovat. Dneska můžu říct, že se svojí fobií jsem se docela slušně poprala a proto bych vám teď ráda dala pár rad, které by měly zabrat (nejen) na sociální fobii.
VYSTAVOVÁNÍ SE SITUACÍM
Člověk se nesmí nechat zcela pohltit svým strachem, musí mu jít trochu na proti, do určité míry. Najednou totiž zjistí, že ty situace se dají zvládnout vcelku bez problému a příště už je ten strach menší, až třeba nakonec úplně zmizí. Stačí začít s něčím úplně malinkým, nemusíte hned dělat prezentace pro půlku republiky.
PSYCHOLOG
Ačkoliv sama za sebe bohužel nemůžu říct, že jsem našla psychologa, který by mi stoprocentně vyhovoval, přeci jen jsem si od něj něco odnesla. Je fajn si popovídat s odborníkem, který podobných případů viděl stovky a ujistí vás, že v tom nejste sami.
UŽ ŽÁDNÉ TY, MAMI
Musím se přiznat, že i dneska v nějakých situacích ráda mamky nebo kamarádů využiju, ale snažím se chodit mezi lidi i sama. Někdy si jdu jen tak sednout do kavárny nebo kamkoliv jinam, protože když nemáte nikoho, kdo by to za vás udělal (objednal), musíte to jednoduše udělat sami.
CHVALME LIDEM VĚCI
Je pravda, že tohle už je asi trochu vyšší level, ale pomáhá možná ze všeho nejvíc. Prostě někomu něco pochvalte. Spolužačce, doktorce nebo třeba neznámé slečně v autobuse. Nejen, že tomu člověku uděláte radost, ale uděláte radost i sami sobě, dvojnásobně, neboť jste překonali svůj strach a ještě jste někomu zlepšili den. A to je super, nebo ne?
A CO JAKO!
A na závěr moje nejoblíbenější mantra: A co jako! Praštila jsem se v autobuse do hlavy a všichni to viděli... Co jako? Spadla mi dvoukoruna ve frontě a trochu jsem zdržovala... Co jako? Přeřekla jsem se... Co jako? Vždyť je to každýmu úplně jedno. Všichni jsme jenom lidi a občas nám to ujede, občas prostě uděláme chybu. A co jako? Je to normální. Zasmějte se a jděte dál. Život je buď jedná velká komedie nebo jedna velká tragédie. A je jen na vás, co z toho si vyberete. Já si vybrala tu komedii, a co vy?