Protože celý tenhle projekt je o duševních nemocech, mojí první otázkou pochopitelně bude, jakou nemocí trpíš právě ty?
To by mě také zajímalo. Úplně první diagnóza byla atypická mentální anorexie. Ale ta se nepotvrdila ani nevyvrátila, takže vlastně nikdo neví.
Jak se to u tebe projevovalo?
Měl jsem naprostou hrůzu z toho jít kamkoli ven, hlavně na jídlo. Bál jsme se, že mi bude špatně.
Pamatuješ si, jak ses cítil, když jsi zjistil, že to nejspíš bude psychický problém a měl by se nějak řešit?
To už je hodně dlouho a přicházelo to myslím postupně, takže na úplně první uvědomění si problému si nevzpomínám. Ale pamatuji si, jak pokaždé, když jsme měl někam jít, hlavně na jídlo, tak mě zcela ovládla úzkost a strach. Ani si nepamatuji všechny detaily. Jediné, co si vybavuji, je naprostá hrůza z toho, že “mi bude špatně”. A docela brzo jsem pochopil, že to asi není úplně v pořádku. A postupem času jsme si čím dál více uvědomoval svoji bezmoc. Věděl jsme, že to není normální, chtěl jsem, aby se to nedělo, ale nijak jsme to nedokázal ovládnout.
Jak se s tím vypořádáváš? Docházíš na terapie nebo třeba užíváš léky?
Po nějaké době, co se mi tohle dělo, jsme začal docházet na psychiatrii. Nepamatuju si, jak jsme se tam dostal, byl jsme tehdy dost malý (11 let) a nějak to myslím zařídila mamka. V těch nejhorších dobách (na začátku problému) jsem tam dojížděl každý týden a psychiatrička se marně snažila přijít věci na kloub. Vyzkoušela nějaká sedativa a antidepresiva, ale marně. Nakonec to vše přiřadila špatné rodinné situaci a doporučila psychoterapii. K té ale nedošlo. Myslím, že se nenašel nikdo vhodný, kdo by měl volno. Následujících několik let jsem docházel na psychiatrii stále méně a dnes se tam objevuji již jen symbolicky – psychiatrička mě považuje za vyřešenou věc.
Myslíš, že ti to i něco dalo, nebo jenom vzalo?
Jestli mi to i něco dalo? Tak to vážně musím popřemýšlet. Rozhodně mám kvůli tomu veliké pochopení pro ostatní lidi s psychickými problémy. A taky vím, že když se vyskytne problém, tak je třeba ho řešit. Kdykoli vidím nějakou výrazněji hubenou slečnu, proběhne mi mráz po zádech. Anebo mám naprostou hrůzu z toho, když nějaká kamarádka mluví o hubnutí.
Mluvíš o svém problému na veřejnosti? Je podle tebe důležité o tom mluvit nebo by si to každý měl nechat pro sebe?
O svém problému nemluvím, a kromě rodiny o tom neví téměř nikdo. Před kamarády a spolužáky jsem se o tom nikdy nezmínil a spíš se to snažím tajit. Vždycky jsme měl problémy s vrstevníky. Nepochopení, šikana, vyčleňování z kolektivu. A i dneska po tak dlouhé době bych se bál, jak to přijmou, ačkoliv vím, že nejsem sám, kdo někdy chodil na psychiatrii.
Co bys vzkázal/a lidem, kteří si něčím podobným také procházejí?
Aby si nenechávali své problémy pro sebe. To nikdy nic nevyřeší a akorát bude hůř. A nestydět se za návštěvu psychiatra, je to přeci jen normální doktor. Pokud s tím má někdo jiný problém, tak je chyba jen na jeho straně.
