Stála jsem na zastávce, ruku v kapse a v ruce lítačku, kterou si každý den pečlivě připravuji. Snažila jsem se zaměřit na dešťové kapky dopadající na silnici, která se pomalu proměňovala v potok, abych zapomněla na pocit, že mě všichni kolem sledují. Ještě jednou jsem se ujistila, že vlasy jsem si učesala, kapuci mám správně a všechny zipy na batohu zavřené. Stejně jsem se neubránila pocitu, že je něco špatně. Rozhlédla jsem se kolem na lidi, kteří si hleděli svého. Nikdo na mě nekoukal. Ale stejně to bylo, jako by koukali všichni.
Autobus přijel a já se modlila, ať mám nabitou kartu. Přiložila jsem jí na čtečku. Nabitá nebyla. Chtělo se mi brečet, řidič zíral a čekal, až zaplatím. Vytáhla jsem peněženku. Jednokoruny, dvoukoruny. Počítat celých osmnáct bych nejspíš nezvládla a radši utekla. A tak jsem vyndala stovku, roztřesenýma rukama jí podávala řidiči s omluvným úsměvem. Bankovka upadla. To už jsem měla pocit, že civí celý autobus. Zdržovala jsem. Všechno to bylo na mě. Ta je tak neschopná, proboha, říkali si určitě lidi kolem. A tak jsem kráčela autobusem až dozadu, s naivním přáním, že tam si mě už nikdo všímat nebude. Když jsem si sedla, z třesoucích se rukou mi na zem vypadla dvacetikoruna. Zahanbeně jsem ji zvedla a přála si, abych prostě mohla zmizela.
Celou cestu do školy jsem přemýšlela o tom, co si asi myslí lidé kolem. Jak trapné to bylo. Ačkoliv jedna moje malinká část věděla, že je to všem jedno. Nikdo se ve skutečnosti ani neotočil.
Odpoledne mi autobus ujel před nosem. Znamenalo to jediné – jít si koupit něco do obchodu a zkrátit si tak čekání na ten další. Nakonec jsem zvolila žvýkačky. Pečlivě jsem napočítala třináct korun ze všech těch korun a dvoukorun. Ve frontě přede mnou bylo několik lidí, takže jsem přepočítala peníze ještě dvakrát. Už jsem byla skoro na řadě a zase se mi začaly klepat ruce, zčervenala jsem a potila se. Co když jsem to přeci jen spočítala špatně? Co když mi to zase spadne jako ráno? Co když si pokladní všimne, jak se mi klepou ruce? Vložila jsem jí drobáky do ruky a přemýšlela, co mám dělat. Odejít nebo počkat, až si to přepočítá? Jen jsem nejistě stála napůl na odchodu a radši počkala, až si to přepočítá.
Když jsem jela domů narvaným autobusem, nemohla jsem se ani pořádně nadechnout, jako by se ten prostor kolem mě neustále zmenšoval a všichni ti lidé by mě mohli utlačili. Zmizet. Prostě jenom zmizet. Navíc se mi obě ty situace přehrávaly pořád dokola. Všichni se mi přece musely smát, vždyť to bylo tak trapné. Ty lidi kolem určitě vidí, jak jsem neschopná. Všechny věty, které jsem dneska řekla, mi běhaly hlavou. Co když jsem řekla něco špatně? Já nikdy ani nevím, co říct nebo co udělat. Lidi musí poznat, že jsem úplně k ničemu. Převalovala jsem ty věty, činy a myšlenky z jedné strany na druhou. Nedalo se jich zbavit.
A tak jsem zase vystoupila o zastávku dřív, abych byla konečně sama. Aby se nikdo nedíval a nikdo na nic neptal. Ale přesto jsem stále měla pocit, že v tom odjíždějícím autobuse jsem pořád všem k smíchu. Nejde prostě zmizet. Nedá se uniknout. Je to peklo, dennodenně. Lidi jsou všude.
Comments