Čím začít? Upřímně, tenhle článek bude asi něco úplně jinýho, než jste tady doposud mohli najít. Cítím ale, že je to zkušenost, o které musím napsat. A musím to udělat teď, protože jinak bych to neudělala nikdy.
Proč jsem se rozhodla jít do centra krizové intervence?
Nebudu rozebírat všechno, co se stalo předtím. Prostě jen řekněme, že jsem se dostala do situace, kdy už jsem opravdu nevěděla, co mám dělat dál. V páteční večer jsem začala pít víno a napadlo mě, že mám v šuplíku nějaký prášky (který už bych mít neměla) a který bych si mohla dát. Všechno mi přišlo úplně zbytečný, nicotný, k ničemu. Chtěla jsem zmizet. Nebejt. Žádná situace mi nepřišla správná, vůbec nikde bych se necítila dobře. Hlavně sama ve svojí hlavě. Ale věděla jsem, že i kdybych si ty prášky vzala všechny, nezabilo by mě to. Proto jsem si je nevzala (všechny, hah). Navíc tam pořád byla ta jedna moje část, která věděla, že je to úplná blbost. Psala jsem příteli a upřímně, kdyby tam pro mě v tu chvíli nebyl, vůbec nevím, jak by to pokračovalo. Byla jsem ale už tak unavená (hlavně psychicky), že bych asi ani nehledala jiný možnosti, jak se zabít. Nakonec jsem prostě usnula. V sobotu mi začalo docházet, že je něco vážně špatně. Nikdy předtím mě nenapadlo, že bych to opravdu mohla ukončit. Přemýšlela jsem o tom. Ale nikdy ne takhle. Tenhle stav byl pro mě novej. A na jednu stranu mi to všechno bylo už úplně jedno, ale na druhou jsem byla dost vyděšená a přemýšlela, jak z toho stavu sama sebe dostat. Další dny jsem prostě ležela, spala, koukala do stropu, na televizi, nedokázala jsem si jít ani ohřát jídlo. Takže jsem prostě nic nejedla. Bylo mi špatně. Psychicky i fyzicky. Neměla jsem sílu něco dělat. Cokoliv. Nechci se tu teď hrabat v tom, co se mi dělo. Je to těžký, navíc se to pořád děje a já asi nejsem připravená o tom do hloubky mluvit.
Co se na CKI stalo?
Důvodem, proč tohle píšu je to, co se stalo potom. Můj psychiatr mi dal termín na březen. A já si řekla, že v tomhle stavu (ne)bytí prostě nemůžu zůstat. Tak jsem si v úterý došla na CKI (Centrum krizové intervence) v Bohnicích. Vždycky jsem to vnímala jako takovou poslední možnost, něco, kde mi dokážou pomoct, když mi bude nejhůř. Přišla jsem tam a obrátila se na mě jedna milá sestřička. Ulevilo se mi, že tam jsou milý lidi. Pak si mě zavolala na krátkej pohovor, podle kterého pak rozhodla, zda mě pošle za psychologem nebo psychiatrem. Když se dověděla, že mám psychiatra a docházím i na terapie, zeptala se „a co od nás teda vlastně očekáváte?“ Já tam sedím. Dost zaraženě. A v hlavě si říkám „no, to já nevím, žejo! Co očekávám? Asi nějakou pomoc. Já prostě sama fakt nevím, co dělat dál, jak přežít další dny, jak se z toho dostat.“ Už při týhle otázce mi začalo docházet, že i tady je asi něco špatně. Byla jsem poslána za psycholožkou. Na první pohled taktéž sympatická. Ve výsledku ale naprosto neužitečná. Řekla jsem pár vět, téměř nic, ona mě pouze seznámila s možnostmi – jiný psychiatr, denní stacionář, který by znamenal několik měsíců nechodit do školy… Asi po dvaceti minutách mě poslala do čekárny s tím, že mi vytiskne psychiatry a psychology v blízkosti mého bydliště. Zkrátka – cítila jsem se ještě hůř, než když jsem tam přišla. Psala jsem kamarádce, jestli by pro mě nemohla přijít. Protože jsem vážně neměla tušení, co dělat. Jen jsem věděla, že domů autobusem nebudu schopna dojet. Přišla jsem pro pomoc a místo ní se mi dostalo akorát ještě mnohem horšího pocitu. Cítila jsem se hrozně bezmocně. Koukala jsem do protější zdi a pomalu začínala brečet. Když přišla psycholožka se štosem papírů, sesypala jsem se úplně. A víte, co mi bylo řečeno? „Tak my ti dáme Neurol a jeď si domů odpočinout.“ Koukala jsem na ní a přemýšlela, jestli je to nějakej špatnej vtip. Stačilo třeba říct, že tam můžu ještě chvíli zůstat nebo že ještě chvíli můžu s někým mluvit. Ale byla jsem vyhozená ven jak nějakej odpad a zase jsem zůstala sama. Jenom v o dost horším stavu, než když jsem tam přišla. Potkala jsem se s kamarádkou a ve stručnosti jí obeznámila s tím, co se dělo. Když to slyšela, ani mi nechtěla věřit, a nakonec se rozhodla, že za nima zajde. A tak jsem se podruhý během několika minut ocitla na CKI. Byla jsem fakt vyděšená, chtěla jsem děsně moc zmizet, už prostě nic neřešit. Až jsem teda souhlasila s tím, že se nechám hospitalizovat a prostě tam pár dní zůstanu.
A jak to vypadalo na centrálním příjmu pacientů?
Kamarádka mě doprovodila na centrální příjem pacientů (CPP). Po chvíli si mě zavolala nějaká doktorka. Trochu jsem si postěžovala na CKI, trochu na mýho psychiatra, až jsem se dočkala otázky „a nejste vy náhodou nespokojená úplně se vším?“ Proboha, vždyť já seděla v blázinci, na příjmu, žádala jsem o pomoc. Místo toho ze mě udělali úplnýho blbce, nespokojenýho se vším, tu špatnou. Takhle by to ale přece fungovat nemělo. Paní doktorce někdo volal, tak to zvedla, během toho přede mě jak psovi kost hodila papír s tužkou, kterej jsem měla podepsat. Přísahám, že jsem ho četla třeba pětkrát, ale i tak bych si nebyla schopna vzpomenout, co na něm bylo. Jako bych tam v tu chvíli duševně prostě nějak nebyla. Neurol na mě začal působit, taky mě možná do reality trochu přiváděl ten vztek, kterej jsem začínala pociťovat vůči jejich chování, a tak, když jsem četla ten papír, rozhodla jsem se, že tam nezůstanu. Teprve, když jsem začala pochybovat, paní doktorka se se mnou odhodlala o něčem bavit. Chvíli jsme si povídaly a v tu chvíli už mi přišla naprosto v pohodě a milá a moc jsem nechápala, proč hned na začátku musela zkazit můj dojem z ní tím, jak se chovala. Za těch pár minut jsem se trochu uklidnila. Nakonec mě zachránil přítel a celou ubrečenou, nechápající a zlomenou, odvezl domů.
Nejde mi tu ani tolik o to, jak se chovali ke mně. Jde o to, že se pravděpodobně takhle chovají úplně ke všem. A to prostě není v pořádku. Lidi, který tam přijdou, jsou křehký, ztracený, potřebujou pomoct, proto tam taky jdou. A nakonec jsou jen posláni domů s haldou vytisknutých papírů. Co když tam přijde někdo, kdo se chce akutně zabít? Vždyť tam si v podstatě nikdo ani neposlechl, s čím přicházím. Nikdo se mě neptal. Buď jsem mluvila sama nebo se nedělo nic. Neměli by se ptát? Někam toho člověka třeba nasměrovat? Něco povzbuzujícího mu říct? Já vím, že pracovat v tomhle odvětví není vůbec jednoduchý, ale když už si to vybrali, měli by si uvědomit, jak je to důležitý. Jak moc tam záleží na výběru slov. Na tónu, jakým ta slova říkají. Jak už jsem říkala, je to hrozně křehký. Stačí strašně málo a může to dopadnout špatně. A to by si zrovna v centru krizové intervence měli uvědomovat. Krize – to není něco, co se dá jen tak odbýt. Šup, tady máš Neurol, a jdi už. Takhle by to přece fungovat nemělo. Je mi z toho smutno a upřímně moc doufám, že se to změní. Když o tom budeme mluvit, někam se to dostane. A byla bych opravdu moc ráda, kdyby si lidi, kteří tam pracují, alespoň trochu uvědomili, jakou mají moc, vliv, že jsou v pozici, kdy někomu můžou opravdu pomoc, ale taky neskutečně ublížit. Pak už je jenom na nich, co z toho si vyberou. Ale byla bych moc ráda, kdyby to byla ta první možnost.
