Článek jsem schválně nenazvala „jak bojovat s úzkostí“, protože si sama nejsem úplně jistá, jestli bojovat s ní je ta správná cesta. Co se týče úzkostí, mojí diagnózou je (nebo spíš byla?) sociální fobie (taktéž sociálně – úzkostná porucha). Úzkost jsem tedy zažívala pouze ve spojení se společenskými událostmi a komunikací s lidmi. Je to trochu jiné než taková ta úzkost, která přijde najednou, bez nějakého konkrétního opodstatnění – tu jsem zažila pouze několikrát. Proto jsem se na rady, jak se s ní poprat, zeptala i vás. Kdyby vás zajímala jenom ta sociální fobie, o té už jsem článek psala – zde.
Spánek. Na tom se shodla spousta z vás a já mohu jen potvrdit. Ne vždy jsme ale v situaci, kdy si můžeme lehnout do postele a prostě to zaspat. Úzkost se může objevit kdykoliv a kdekoliv, ne jenom v bezpečí našeho domova. A i když jsme doma, ne vždy se nám podaří usnout. Proto je tahle činnost trochu nespolehlivou radou, v některých situacích ale naopak tou nejlepší. Ve spánku žádnou úzkost totiž necítíme.
Vypovídat se. Nemusíme ani povídat o tom, co se v nás zrovna teď děje. Můžeme probírat třeba i to, co budeme dělat zítra nebo co jsme dneska měli k obědu. Je to úplně jedno. Důležitý je ten kontakt s druhým člověkem, kdy se soustředíme na konverzaci a odvedeme myšlenky jinam. Chápu ale, že někdy vůbec není nálada na to, bavit se s někým jiným. Pak přichází další varianta a tou je vypsat se. Nemusíme být spisovatelé, aby tahle rada zabrala. U mě tohle funguje vždycky – jakmile někomu řeknu, co cítím, anebo jakmile to napíšu na papír, najednou mi to přijde úplně malicherné. Ta úzkost prostě odejde a já nechápu, co jsem to ještě před chvílí řešila.
Křičet nebo zpívat. U mě to je zpěv, protože ho miluju. Občas se ten zpěv ale změní v nějaký neidentifikovatelný zvuk, a pak prostě křičím. Vykřičím všechny ty pocity, obavy, strach. Je to osvobozující.
Pohyb. Vím, že ten zabírá u hodně lidí. Stačí třeba jít na procházku. Jenom na chvíli. I tím se pěkně pročistí hlava. Z vlastní zkušenosti ale vím, že v úzkostném stavu se většinou nejsem schopna někam vykopat. Proto pak radši volím spíš sledování seriálu nebo filmu, kdy se dostanu někam jinam, do jiného života, k jiným lidem. A na chvíli zapomenu na to, co se děje tam u mě, v realitě.
Být v blízkosti zvířete. Protože ty často dokážou uklidnit mnohem víc než lidi. Vycítí, že je něco špatně, a snaží se pomoct. Mít v téhle situace u sebe svého mazlíčka je jedna z nejlepších a nejúčinnějších věcí, které znám.
Přijmout tu úzkost. Ten strach. Sám sebe. Uvědomit si, kde jsme a proč jsme. Dýchat, počítat. Nesnažit se bojovat, vyhánět tu úzkost. Prostě jí přijmout, nechat ji plynout, ona pak sama odejde. Ale ne zase úplně rezignovat, je důležité si uchovat nějaké to svoje já, nedat té úzkosti úplně všechno. Najít tu rovnováhu, tu pomyslnou hranici, není jednoduchá záležitost. Musíme si ale uvědomit, že máme sami sebe. A jsme hrozně silní, ačkoliv tomu někdy nevěříme. Jsme mnohem víc, než je ta úzkost. A všichni máme na to, abychom nad ní zvítězili. Musíme se sebou ale mluvit. A hlavně se poslouchat. Zní to jako prázdná fráze, ale je to tak. Pokud nebudeme přijímat sami sebe i se všemi nedostatky a slabostmi, a pokud nebudeme dělat to, co si skutečně přejeme, ta úzkost tu s námi bude pořád. Protože bude vědět, že nejsme spokojení s tím, kdo jsme, a tím se stáváme snadným terčem. Nejen pro úzkost, ale i pro všechny ostatní nemoci, jak psychické, tak fyzické.
Comentários