Dnešní rozhovor bude o bipolární afektivní poruše. Zajímavý by mohl být převážně v tom, že dotazovanému je pouze patnáct let. Jak tedy vypadá takový život, který se neustále přelévá z deprese do mánie?
Tvoje diagnóza je bipolární afektivní porucha. Jak dlouho se s ní potýkáš?
S bipolární poruchou se potýkám necelý rok, ale i z dětství si vybavuju ojedinělé, ale dlouhotrvající “stavy smutku”. Naplno moje nemoc propukla v květnu 2019 asi měsíc dlouhou depresivní epizodou, po které jsem se cítil až neuvěřitelně dobře. A od té doby se to bez ustání střídalo, ty stavy nekonečného smutku a přemrštěné euforie, ale až v prosinci mě napadlo, že by to mohla být právě bipolární porucha.
Každý den je boj a nikdy nevím, do jaké nálady se to ráno probudím a jak dlouho to vydrží.
Co tohle onemocnění obnáší?
Dřív byly moje nálady pravidelné, většinou to bylo tak, že jsem byl týden dva v depresi a potom týden v mánii, ale někdy koncem ledna to ztratilo pravidelnost a já dokážu v rámci jednoho dne přejít od té nejlepší nálady po tu nejhorší. Jak se vyznačuje deprese asi každý ví, tak bych spíš osvětlil moje manické epizody. Já teda trpím bipolární poruchou druhého typu, nikdy nejdu do plné mánie, ale do takzvané hypománie (lehčí forma mánie), kdy moje myšlenky tryskají všemi směry, nedokážu se soustředit, mluvím strašně rychle a musím se neustále hýbat. Často v mánii navazuju nové vztahy, jsem lehkomyslný, cítím se až skoro nedotknutelně. Hodně lidí si myslí, že mánie je vlastně super a i přesto, že si ji po většinu času užívám, moje nálada je nekontrolovatelná a ani já sám nevím, co v další minutě udělám :-D Je to klišé, ale bipolární porucha je opravdu jako jízda na horské dráze.
Jak s ní zvládáš žít běžný život?
Abych byl upřímný, těžce. Každý den je boj a nikdy nevím, do jaké nálady se to ráno probudím a jak dlouho to vydrží. Mockrát se stalo, že jsem kvůli depresi nešel do školy, protože jsem se nedokázal zvednout z postele. Většina mých romantických vztahů je postižena mojí poruchou, v mánii se do člověka zamiluju na základě jediného slova, jediného pohledu. Když se z mánie vracím k normálu, popisuju to jako vystřízlivění. Čím lepší mánie je, tím horší jsou potom depresivní stavy. Stydím se za všechno, co jsem v mánii udělal. Izoluju se od vnějšího světa a uzavírám se do sebe. Taky zažívám nevysvětlitelné záchvaty vzteku, kdy mám potřebu všem napsat, jak je nenávidím a od všeho a všech se odstřihnout. Ten vztek se ale většinou promění na vztek sám na sebe, že zrovna já musím být takový a všechny od sebe odhánět a častokrát to bohužel končí tak, že si chci ublížit. Jak z mých slov vyplývá, obzvlášť těžké je to pro moje nejbližší. Ale nejvíc je miluju za to, že to se mnou nevzdávají.
Co děláš proto, aby ses uzdravil?
Před dvěma týdny jsem začal s medikací, zatím musím říct, že mi dost pomáhá, moje nálady už nejsou tak intenzivní. Každé dva týdny ještě docházím k psycholožce, kde se učím, jak zvládat jednotlivé epizody a co dělat v různých situacích. Hodně mi v tom taky pomáhají kamarádi. Jednak ti, co se zajímají o duševní nemoci nebo studovali psychologii a ví, jak na moje výlevy reagovat a potom taky ti, co s bipolární poruchou taktéž bojují. Jak se říká, sdílené utrpení, poloviční utrpení.
Ví o tom tvé okolí nebo si to necháváš co nejvíce pro sebe? Případně jak na to lidé kolem tebe reagují?
O tom, že mám bipolární poruchu ví většina mých kamarádů, moji rodiče a potom vybraní rodinní příslušníci, kterým jsem se rozhodl svěřit. To, že jsem bipolární asi není úplně věc, kterou říkám lidem na potkání, ale pokud si hodlám někoho pustit blíž k tělu, snažím se je do toho zasvětit co nejdřív, a tak nějak je varovat. Často se cítím jako časovaná bomba a mívám potřebu před sebou lidi “zachraňovat”.
Jaká byla tvoje doposud zatím nejhorší zkušenost, co se tvé nemoci týče?
Při mé první depresivní epizodě, v květnu 2019, jsem se ze zoufalosti svěřil třídnímu učiteli a jeho odpovědí mi bylo, že mi nedokáže nijak pomoct. Moje problémy se samozřejmě táhly do dalšího školního roku, kdy mi výchovná poradkyně v podstatě navrhla, jestli bych si nechtěl odpočinout v psychiatrické léčebně. Školství u nás, (nevím, jak je tomu v zahraničí), není na duševní nemoci dospívajících vůbec připravené. Potom by za zmínku asi stála má první psychiatrička, která mi předepsala antidepresiva, aniž by se mnou mluvila. Teď se na to dívám s nadhledem, ale v té době mě to totálně odrovnalo.
Poslechl jsi tu výchovnou poradkyni nebo ses s tím nakonec popral sám?
Neposlechl jsem ji, i když bych řekl, že to se mnou myslela dobře.
Jak vnímáš to, že máš bipolární poruchu?
Nad touhle otázkou jsem dlouho přemýšlel. Byly chvíle, kdy jsem svoji nemoc nenáviděl. Nechápal jsem, proč zrovna já si musím něčím takovým procházet. V poslední době ale pociťuju jisté přijetí. Jasně, tenhle život nikdy nebude jednoduchý a bohužel to hodně lidí nepochopí. Ale všechny moje emoce jsou intenzivnější a věci prožívám jinak. Víc nenávidím, ale taky víc miluju. Pořád to nevnímám úplně pozitivně, je to spíš takové štěstí v neštěstí, ale jsem rád, že jsem se do tohohle bodu přemýšlení dostal.
Co ti vzala, a co naopak dala?
Řekl bych, že mi ukradla hodně podstatnou část mého života. Pořád mi je sice patnáct, ale většina lidí mého věku si užívá svůj bezstarostný život, zatímco já musím navštěvovat psycholožku, psychiatričku a každý večer brát prášky. Lidé okolo mě mají partnery, plánují si budoucnost, zatímco já trčím na místě se svými náladami. Ale na druhou stranu mi moje nemoc propůjčuje jedinečný pohled na svět. Rád maluju a často se ve svých malbách inspiruju svou nemocí. Kdyby nebylo bipolární poruchy, nikdy bych nenapsal básnickou sbírku. Čeho si taky všímám je, že mě každodenní problémy, (škola, domov, přátelé apod.), nedokážou moc rozhodit. S tím, že je moje nemoc endogenní, si z těchto “běžných” věcí nic moc nedělám. Snad to dává smysl :-D
Chtěl bys něco vzkázat lidem, kteří si nejen bipolárkou, ale i jinými nemocemi, také procházejí?
Je to věta, kterou mi říká moje kamarádka pokaždé, když jí celý zoufalý volám, že už to dál nezvládnu. Všechno pomine. Jednou, dřív nebo později, se budete cítit líp. A do té doby myslete na to, že v tom nejste sami. Že tisíce lidí denně bojuje se svou duševní nemocí a chápe to, jak se momentálně cítíte. Já to chápu. Nevzdávejte to. Protože jednou to bude stát za to. Slibuju.
