Slečna, se kterou jsem tentokrát dělala rozhovor, je pro mě obrovskou inspirací. Prošla si hospitalizací, ošklivými řečmi ostatních a a statečně bojuje s depresí a schizofrenií.
Ze začátku by mě samozřejmě zajímalo, s jakou nemocí bojuješ?
Asi to bude trošku úsměvné, ale nikdy mi nebylo něco stoprocentně potvrzené. Všichni, včetně doktorů, to shazovali na pubertu do té doby, než jsem nastoupila na psychiatrii. Tam se mi potvrdila deprese a schizofrenie.
Jak dlouho tedy navštěvuješ psychiatrii?
Psychology a psychiatry navštěvuji od šesti let, na psychiatrii jsem byla hospitalizovaná ve čtrnácti na dva měsíce.
Jaká pro tebe ta hospitalizace byla? Jak ses tam cítila? Pomohlo ti to?
První 2 týdny jsem si zvykala, brečela jsem mámě do telefonu, ať dá reverz, chtěla jsem okamžitě pryč. Trávila jsem dost času zavřená na samotce. Poté jsem začala více zapadat mezi lidi, kteří měli stejné problémy jako já. Začala jsem spolupracovat i s psycholožkou, která mi byla přidělená. Zbytek pobytu jsem si užívala, bylo mi tam tak super. Poté jsem dostala dovolenku a jela jsem se třídou na výlet do zahraničí. Tam se to všechno pokazilo, Sociální fobie začala pracovat na plno. Nechtěla jsem být s nikým v kontaktu. Měla jsem strach ze spolužáků, byli tak zlí. Učitelé mě nechápali. Vrátila jsem se zpátky do nemocnice, chtěla jsem tam zůstat. Nechtěla jsem mezi "normální lidi". Propustili mě, nic jsem jim o zájezdu neřekla, mysleli si, že jsem zdravá a přitom mě vraceli domů horší, než mě přijímali.
A jak jsi na tom teď? Už je to lepší?
Nemůžu říct, že se cítím jako zdravá holka bez starostí. Pracuju už sama za sebe, vysadila jsem všechny prášky, přestala jsem chodit i k psychologům/psychiatrům. Pomáhá mi dost přítel a jeho rodina. Už to není tak hrozné, ale musím se přiznat, že deprese mě trápí pořád. I když musím říct, že občas s ní bojuju statečně.
A s tou schizofrenií to vypadá momentálně jak? Co vůbec taková schizofrenie obnáší?
U mě konkrétně to byl příznak, kterej představuje něco navíc oproti normě. Šlo o halucinace, různé hlasy. Trápí mě to necelé tři roky, ale asi jsem si na to zvykla a už z toho nemám takovou paniku jako třeba před rokem.
Takže tě to v podstatě ani nijak neomezuje? Nebojíš se třeba, že by se to mohlo zhoršit, když nebereš žádné léky?
Jen v tu danou chvíli, která trvá jen pár vteřin, mám nepříjemný pocity a chvilku jsem zaražená, ale je to lepší a do pár let podle mě to zmizí úplně. Takže z toho strach nemám, jde hlavně o to, co mám v hlavě a jak moc chci proti tomu ošklivému jít,
Věříš tedy, že jednou se z toho všeho (hlavně té deprese) nadobro dostaneš?
V nejbližší budoucnosti tomu moc nevěřím, ale nic netrvá věčně. :)
Děláš něco pro svoje duševní zdraví? Snažíš se proti té depresi nebo schizofrenii něco dělat?
Občas si najdu chvilku jen pro sebe, ale nebudu lhát, je to málokdy. Starám se víc o okolí, než sama o sebe. Ale když už, tak nejlepší lék proti tomu všemu jsou koně a přítel.
Jak vnímáš to, že jsi psychicky nemocná? Nemáš třeba vztek, proč se to děje zrovna tobě?
Občas to dávám za vinu rodičům, neměla jsem nejlepší dětství a podle mě se to odvíjí od toho. Nátlak, řev, fyzické tresty.
To mě mrzí. Zmiňovala jsi, že lidi ze třídy byli zlí. Dělali si z tebe kvůli tvým problémům srandu?
Nespočet lidí.
Bránila ses nějak?
Nikdy.
Proč?
Bála jsem se, že to ještě zhorším.
Máš něco, co bys chtěla vzkázat lidem s podobnými problémy? Nebo třeba právě těm, kterým se kvůli tomu posmívají?
Člověk by se neměl bát o tom mluvit. Mluvit o tom s doktorem, mluvit o tom s blízkým, s kýmkoliv, komu věří. A hlavně musí věřit sám sobě, mít sám sebe rád a mít se na prvním místě. Na konci stejně zvítězíme nad vším zlým. ♥