Rozhovor jsme dělaly v kavárně. Abych pravdu řekla, měla jsem trochu strach, kdo přijde. Ani já jsem se neubránila těm předsudkům, napadalo mě, co když to bude nějaký "blázen". A pak se naproti mě posadila usměvavá slečna, na první pohled hrozně sympatická, a mě napadlo, jak je to vlastně hrozný. Že slyšíme ty diagnózy a přitom si je vůbec nespojujeme s lidma. A vidíme lidi a nespojujeme si je s diagnózou, protože nás vůbec nenapadne, že ta slečna, která se pořád něčemu směje, by nějakou mohla mít.
Nebudu vás už ale zdržovat, svůj obrázek si prostřednictvím rozhovoru můžete udělat sami. Díky moc za něj! :)
Tvoje diagnóza je hraniční porucha osobnosti (oficiální název je emočně nestabilní porucha osobnosti – hraniční typ F 60.3). Co to vlastně znamená?
Přesnou definici asi dohromady nedám. Projevuje se to třeba tak, že můj svět je černobílý. Má jasně dané šuplíky. Mám naplánovaných tak 95 % svého času a přemýšlím nad všemi možnými variantami, které by mohly nastat. Mám tendenci se chránit před všemi nenadálými situacemi a připravovat se na ně dopředu. Například jedu na kafe a napadá mě, co když tam ten druhý nebude? Co když se mi zpozdí autobus? Co když přejedu zastávku? Automaticky mi nabíhá, co bych dělala v té nejhorší situaci, a snažím se na to připravit. V momentě, kdy to nesedí do šuplíků, jsem hodně rozhozená. Nevím, jak mám na danou situaci reagovat, dostává mě to mimo mou komfortní zónu. V podstatě nejsem schopná se přizpůsobit změnám, vyrovnat se s návaly silných emocí. Také mám dost problém s nějakou hlubší interakcí s lidmi. Buď se mi něčím znelíbí, stačí i tón hlasu nebo kus oblečení, a pak o přátelství ani nemám zájem. Naopak lidi, které mám ráda, mám tendenci stavět do role perfektních lidí – před kterými se zase bojím přiznat své chyby a nedokonalosti.
Pro tuhle poruchu jsou typické také pocity prázdnoty. Co si pod tím mám představit?
Necítíš vůbec nic. Možná by sis řekla, že je to lepší než deprese, které jsou také součástí balení téhle diagnózy. Ale já si to nemyslím. Představ si, že si jdeš koupit nové tričko a moc se těšíš, až ho budeš nosit. Ale žádná radost, pocit štěstí nepřijde. Nebo se těšíš, že půjdeš na kafe s kamarádem a bude to skvělý. Ale potom tam přijdeš a ono to není skvělý, radostný pocit prostě nepřijde. O co víc se člověk snaží prázdnotu zaplnit, o to víc si uvědomuje, že to nejde a bolí to víc a víc.
Dá se to nějak léčit?
Nejde o dysbalanci neurotransmiterů, jako třeba u deprese, ale o poruchu osobnosti. Takže je hodně důležitá psychoterapie, která hledá příčinu – většinou v dětství, ve výchově. Na terapii se člověk vyrovnává s tím, co se mu nedostávalo v dětství, učí se pracovat s emocemi, učí se užívat si dne.
Když se objevují deprese, úzkosti nebo sebevražedné tendence, dá se to samozřejmě korigovat medikací. Já mám nasazená anxiolytika (léky proti úzkosti), antidepresiva a hypnotika (léky upravující spánek).
Jak jsi k této diagnóze přišla? Pokusila ses někdy o sebevraždu?
To bych možná vzala trochu zeširoka. Diagnózu hraničáře mám velmi krátce, ale potýkám se s tím už delší dobu. Začalo to úzkostnými stavy až panickými atakami, postupně se přidaly i deprese. V posledním roce se začaly objevovat častěji, studium medicíny tomu také nepřidalo. Přehlížela jsem to, ale problémy se nabalovaly. O Vánocích jsem upadla do těžké deprese, týden jsem vůbec nevylezla z postele. Opět jsem se začala sebepoškozovat. Nebylo to kvůli ulevení si nebo přitáhnutí pozornosti, spíš jsem měla pocit, že si musím ublížit, protože jsem provedla něco špatného a zasloužím si trest. Hodně jsem se za to styděla. Postupně jsem se propadávala hlouběji a hlouběji, ale nikdo o tom nevěděl, naučila jsem se velmi dobře navenek hrát spokojenou a šťastnou. Kamarádi mě jeden večer vytáhli na párty, kde jsem se opila a ve střízlivěcí fázi jsem upadla do černoty svých myšlenek, které mě trápily už dlouho. Neviděla jsem důvod žít, připadala jsem si naprosto zoufalá a zbytečná. Dopadlo to tak, že mě kamarád chytal na mostě. Potom mě odvedl do Bohnic a spustil se proces mého léčení.
Omezuje tě to v životě, ve studiu?
Studium medicíny mě opravdu baví a často mě drží nad vodou. Dává mi smysl, proč tady být, a důvod proč fungovat. V životě mě to ale rozhodně omezuje, častokrát nemám vůbec energii něco dělat. Často na různé situace reaguju neadekvátně a někdy je pro mě složité vycházet s lidmi. To nemusí nutně znamenat jen agresivitu, může to být naopak neschopnost stát si za svým názorem a následná frustrace, přílišné obětování se pro druhé a s tím spojené psychické vyčerpání.
Ví o tom tvé okolí?
Nedalo se to moc zakecat, neboť jednu mou panickou ataku vidělo spousta lidí z naší fakulty. Hodně mě podpořil náš proděkan, jenž mi doporučil mou první psycholožku. Kamarádům a spolužákům jsem to řekla postupně. Rodina o tom ví taky. Ne každý je schopný se s tím popasovat nebo třeba neví, jak se ke mně chovat. Ale rozhodně nelituji toho, že jsem o tom začala mluvit.
Jaké jsou tvoje zkušenosti s psychiatrií?
Hospitalizovaná jsem byla zatím dvakrát.
V centru krizové intervence, kde jsem skončila po sebevražedném pokusu, je maximální doba pobytu týden. Je to spíš takové „safe place“, kde se člověk může schovat, dát si život trochu do pořádku. Dennodenně máš možnost promluvit si s psychologem, terapeutem nebo psychiatrem, ale pokaždé je to někdo jiný. Pro mě to byl dost zásadní pobyt, neboť jsem si uvědomila, že mám opravdu problém a měla bych ho řešit.
Ležela jsem také na otevřeném psychiatrickém oddělení v nemocnici. Měla jsem svou postel, mohla jsem se procházet v areálu nemocnice, mohly za mnou chodit návštěvy. Dostala jsem přiděleného doktora, který řídil hlavně medikaci a skoro denně jsem mluvila s psychoterapeutkou. Zůstala jsem tři týdny.
Jak se stavíš k tomu, že jsi nemocná? Myslíš, že ti to i něco dalo, nebo jenom vzalo?
O tom jsem asi nikdy nepřemýšlela. Dalo mi to spoustu odpovědí a kamarády, na které je opravdu spoleh. Začínám si uvědomovat, že to, co cítím, je reálné, že se to opravdu děje. Bohužel se to hodně odrazilo na mém vztahu s rodiči, je pro ně těžké přijmout, že jejich dítě je nemocné. Jinak to vnímám tak, že tu diagnózu jsem měla celý život a tím, že jsem ji dostala, se vlastně nic nezměnilo.
Co bys vzkázala duševně nemocným lidem?
Že v tom nejsou sami. Každý máme svoje problémy a je fajn o nich mluvit. Protože čím víc se o tom bude mluvit, tím větší šance je téma duševního zdraví zbavit tabu, které nad ním visí a znemožňuje nám vnímat „blázny“ jako normální lidi jenom proto, že jim v mozku chybí nebo přebývá nějaká látka. Je smutné, že jsou diagnózy F (psychiatrické) tak stigmatizované, protože zrovna u nich je podpora a pochopení okolí strašně důležitá.