Nedávno jsem dostala požadavek, zda bych mohla udělat rozhovor o generalizované úzkostné poruše. Jelikož mám jednoho kamaráda s touhle poruchou, ani chvíli jsem neváhala. Ještě bych takhle na začátek chtěla říct, že právě on byl pro mě jeden z nejdůležitějších lidí, když jsem měla svoje nejhorší stavy, a neskutečně moc mi pomohl. Takže bych ti chtěla touhle cestou už tak po stopadesátýprvní poděkovat. Děkuju.
Tvoje diagnóza byla generalizovaná úzkostná porucha. Co si pod tím představit?
Generalizovaná úzkostná porucha je porucha, která má svá maxima a minima. Byly dny, kdy jsem se cítil super, v pohodě. A někdy nečekaně přišla úzkostná epizoda, kdy mi bylo zle, měl jsem sucho v ústech, třásl jsem se a nešlo s tím nic dělat. Jen čekat, až odezní.
Jak vypadá ta úzkostná ataka? Objevuje se třeba i přes den, když jsi mezi lidmi, anebo spíš jen doma, když jsi sám?
Objevovala se hlavně, když jsem byl doma, sám. Jakmile člověk dělá nějakou činnost, tak neklid a úzkost opadne. Proto mi třeba velice pomáhá a pomáhal sport. Nicméně nebylo úplně výjimkou, že by se ataka dostavila i mezi lidmi. Hodně záleželo na situaci.
Jak dlouho jsi s ní bojoval?
Ono jí v podstatě nelze porazit. Jde o to naučit se, jak s ní zacházet tak, aby se už pokud možno nikdy neobjevila. Pokud se s ní člověk smíří, prakticky ta porucha ztratí moc. Ale bojoval jsem s ní zhruba od svých 17 do 20 let.
Pamatuješ si, jak ses cítil, když jsi zjistil, že to nejspíš bude psychický problém a měl by se nějak řešit?
Já jsem už nějakou dobu tušil, že to nebude úplně normální, ale přičítal jsem to končící pubertě či zátěži ve škole. Pak přišel opravdu silný záchvat úzkosti a to byl ten zlom, kdy jsem si řekl, že je potřeba s tím něco udělat.
Jak to ovlivňovalo tvůj každodenní život?
Poměrně dost, bál jsem se skoro všeho, všeho nového. Byl jsem unavený, roztěkaný. Byly dny, kdy jsem byl zcela v pořádku, ale pak taky dny, kdy jsem skoro nemohl fungovat.
Jak jsi ji léčil? Terapiemi, medikací?
Začal jsem medikací, moderními antidepresivy, ale nemyslím, že mi úplně zabraly. A tak jsem si našel psychoterapeutku, která mi nesmírně pomohla a prakticky mě navrátila zpátky do skutečného, plnohodnotného života. Antidepresiva jsem bral asi 2 roky, na terapie docházel něco málo přes rok.
Vědělo o tom tvé okolí?
Ze začátku ne, až když jsem se před maturitou zhroutil, tak se to teprve dozvěděla moje rodina a začalo se to řešit. Rodina mi moc pomohla a mí nejbližší přátelé také.
Jak se celkově k tomuhle svému problému stavíš? Myslíš, že ti to i něco dalo, nebo jenom vzalo?
Každá věc má dvě strany, dobrou a špatnou. Ta špatná je, že mě zhruba na rok úplně vyřadila z plnohodnotně vedeného života. Ta pozitivní je, že se dokážu empaticky vcítit do situace lidí, kteří si něčím podobným právě teď procházejí.
A na závěr - co bys vzkázal lidem, kteří si stejným problémem taky procházejí?
Je normální mít problém. Nenormální je ho neřešit! 🙂
