Dnešní rozhovor bude v něčem trochu jiný, neboť je s osobou, která vystupuje na internetu a o svých problémech se nebojí mluvit veřejně. Konkrétně se tedy jedná o sociální fobii a kdyby vás to zajímalo, můžete mrknout na její instagram, kam o ní čas od času něco píše :)
Ty bojuješ se sociální fobií. Co tahle úzkostná porucha vůbec obnáší?
Jde o úzkost při různých činnostech jako jedení, telefonování, sportování před ostatními lidmi. Lidé, kteří jí trpí, se bojí, že je ostatní pozorují a hodnotí. Mají strach, že se nějak ztrapní. Úzkost se projevuje i tělesně, například třes, bušení srdce, pocení... Pokud se pocity opakují, začnou se takovým situacím vyhýbat. To, že má člověk sociální fobii neznamená, že zažívá úzkosti vždy mezi lidmi. Může, ale já to tak nemám. Byla jsem například na workshopu blogování a dost se mi tam líbilo. Nebo ráda chodím na koncerty, kde je lidí spousta a dokážu si je užít. Zato jít si sednout s pár lidmi do restaurace, je pro mě těžké.
Jak dlouho zhruba u sebe tenhle problém pozoruješ?
Přibližně pět let. Během sedmé třídy mi začaly být nepříjemné určité chvíle ve společnosti.
Zároveň i veřejně vystupuješ na internetu, konkrétně na instagramu a blogu. Nevylučuje se to trochu? Jak to vlastně zvládáš?
Výstup na internetu pro mě není až takový problém, přestože jsem hodně váhala. Beru to jako velkou zkušenost, protože se učím tolik neřešit, co si lidé myslí. Prostě dělám, co mě baví. Jsem moc ráda za pozitivní odezvu, která mě žene dál. Beru i negativní, ale pouze, když jde o konstruktivní kritiku. Myslím, že ještě nedávno by mě hodně mrzelo, kdyby někdo řešil, že mám špatné fotky nebo neumím psát. Teď mi to přijde spíše úsměvné. Zvlášť, když ani nedokáže říct, co bych mohla zlepšit nebo co přesně se mu nelíbí.
Nedávno jsi o svojí fobii napsala veřejně. Co tě vedlo k tomu, abys o tom promluvila nahlas? Nebála ses?
Pravda je, že jsem přemýšlela už dlouho dopředu, že o ní napíšu. Říkala jsem si, že bych ráda poznala lidi, kteří trpí stejnou fobií. Že spolu budeme moct sdílet, co prožíváme. Nemít pocit, že jsme v tom úplně sami a třeba si i pomoct. Byla jsem plná smíšených pocitů, ale rozhodnutá, že o ní chci napsat veřejně. Vůbec jsem nevěděla, jaké reakce přijdou po zveřejnění prvního příspěvku, kde jsem psala, co se mi stalo v čajovně. Nemohla jsem ani uvěřit, kolik lidí se mi ozvalo, že mají stejný problém. Dali mi pocit, že to má smysl.
V jednom příspěvku jsi psala, že velkou oporou je pro tebe přítel. Máš ještě něco jiného, co tě dokáže rozptýlit a pomáhá ti?
Ano, kromě přítele je pro mě oporou moje máma. Byla se mnou ve chvílích, kdy jsem ani nechtěla jezdit do školy, jít nakoupit,... Hodně mi pomohla. Krom toho má skvělou knihovnu, kde nacházím spoustu knih o psychice, poznávání sebe sama, o sebevědomí a sebelásce, životě,.. Myslím, že mi takové čtení hodně dalo. Třeba co se týče sebedůvěry. Jsem si teď mnohem víc jistá sama sebou, takže některé situace zvládám lépe.
Popřípadě docházíš na nějaké terapie nebo se s tím pereš sama?
Teď nedocházím. Navštěvovala jsem kineziologii. Absolvovala jsem celkem čtyři sezení, ale naposled jsem tam byla asi tři a půl roku dozadu. Jinak jsem zkusila terapie u jednoho angličana, který je u nás už bohužel nedělá. Obojí mi určitě pomohlo. Teď se hodně snažím sama a myslím, že se mi daří.
Jak se celkově k tomuhle svému problému stavíš? Myslíš, že ti to i něco dalo, nebo jenom vzalo?
Určitě dalo. I negativní zkušenosti jsou pro člověka přínosné. Myslím, že dokážu být více empatická a citlivá, když má někdo strach nebo jiné potíže, které ho trápí.
A na závěr - co bys vzkázala lidem, kteří si sociální fobií taky procházejí?
Se s strachem se nedá bojovat. Musíme přijmout, že se bojíme a postupně sami od sebe chodit do situací, které nám nejsou příjemné. Myslím na vás a moc držím pěsti! ♥